Cestou
tramvají na periférii Brna upoutal moji pozornost billboard, na kterém je velkými
písmeny napsáno: „Znáte naše kořeny?“ a menšími písmeny připsáno www.velehrad.eu.
Bylo to možná vůbec poprvé v mém životě, co na mě reklama
takovým způsobem zafungovala, protože jsem odkaz skutečně navštívil. O našich
kořenech jsem se toho sice moc nedozvěděl, připomenulo mi to ale, že se blíží 1
150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů „na naši Moravěnku drahou“.
Na táboře pod Klimentkem
Protože
jsem cokoli jiného než velký cestovatel, tak je až s podivem, kolik míst
spojených s misií Konstantina a Metoděje jsem v životě mimoděk
navštívil. Prvním z nich byla v letech 1987-8 hora sv. Klimenta u
Osvětiman, v jejíž blízkosti se nacházel pionýrský tábor, kterého jsem se tehdy
zúčastňoval. Dodnes si vzpomínám, jak mě tehdy bolely nohy, než jsme ušli 3 km k tomuto
zajímavému místu s s dřevěnou kaplí a zvonicí, ukrytému uprostřed chřibských lesů.
Kaple zde stávala již před příchodem Cyrila a Metoděje a až do husitských válek
se zde s přestávkami nacházel klášter.
Uherskohradišťským patriotem
Náš
nejslavnější moravský chrám na Velehradě zůstal z pochopitelných důvodů mimo
trasy výletů našeho pionýrského tábora, a proto jsem se sem dostal teprve
v r. 1992, kdy jsem se při příležitosti 400. výročí narození Komenského zúčastnil
několikadenní exkurze po památkách v okolí Uherského Hradiště, vedené
zasvěcenou místní průvodkyní. Byla to opravdu velmi hutná zkušenost a
z exkurze jsem se vracel s přesvědčením, že bájný Veligrad se zcela
jistě nacházel ve Starém Městě u Uherského Hradiště, a ne v Mikulčicích,
jak to tvrdil „ten Poulík, který tam dělal ty vykopávky“.
Na exkurzi v Mikulčicích
Zhruba
ve stejné době se shodou okolností staly cílem školní exkurze také „ty
Poulíkovy vykopávky“, o kterých někteří odborníci tvrdí, že se zde nacházelo knížecí
sídlo a dost možná i Metodějův hrob. Mohla by tomu nasvědčovat nezvykle vysoká
koncentrace kostelů v jednom areálu (celkem 10-12!). Když už je ale člověk
jednou slávistou, tak se z něho těžko stává sparťan…
Sahal akční rádius
soluňských bratří až do Vyškova?
Moje
setkávání s velkomoravskými památkami pokračovalo na střední škole ve
Vyškově, kdy jsme se jednoho slunečného červnového dne vydali ke kapli
Strachotínka v Hamiltonech, kde měli podle legendy soluňští bratří křtít svoje
katechumeny. I když – to sem možná nepatří, protože je to vykopávkami
nepodložená legenda…
K pramenům Slovenského
štátu
O
pár let později jsem se ocitl také na dvou nejvýznamnějších velkomoravských
lokalitách na území Slovenska – na Děvíně a v Nitře. Děvín jsem navštívil shodou
okolností 5. července, na svátek sv. Cyrila a Metoděje, kdy se zde konala různá
shromáždění, na kterých padala nelichotivá slova o národnostní menšině, jejíž
předkové na začátku 10. století Velkomoravskou říši rozvrátili.
Během letní filosofické
školy potají v Sázavském klášteře
Bylo
to právě na Děvíně, kde jsem se poprvé setkal se staroslověnskou liturgií. Zakrátko
poté jsem ji měl možnost letmo poznat také v Sázavském klášteře, který se
stal v 11. stol. (více než 100 let po nuceném odchodu žáků arcibiskupa
Metoděje z Moravy!) pokračovatelem jejich odkazu. V roce 2001 obývala
klášter komunita basiliánských mnichů, která na mě působila velmi usebraným
dojmem, ale kterou – jak jsem se teď dočetl – pravděpodobně sužovaly těžké vnitřní
rozpory, jež nakonec vedly ke zrušení jejich české provincie. Jeden z členů
komunity prý nedávno vyhlásil exkomunikaci nad všemi biskupy katolické církve
včetně obou předchozích papežů…
Odkud pocházeli soluňští
bratři?
Pokud
by snad náhodou někdo nevěděl, proč se Cyrilovi a Metodějovi říká „solunští
bratři“, tak je to samozřejmě proto, že pocházejí z řecké Soluně. Do
tohoto města jsem se kupodivu nedostal charterovým letem žádné
z cestovních kanceláří, které odtud rozvážejí svoje klienty do letovisek
na Chalkidiki či Olympské riviéře. Do rodiště našich „věrozvěstů“ jsem se
dostal před Vánocemi roku 2001, kdy jsem se zúčastnil týdenního setkání mladých
lidí ze zemí střední Evropy konaného nedaleko albánských hranic, s nimiž
jsme měli diskutovat o naší společné identitě.
Využívání evropských fondů
po makedonsku
Jediným
programem setkání ale byly nakonec téměř výhradně snídaně, obědy a večeře. Řečtí
pořadatelé jiný program nezajistili, přestože za něj zinkasovali peníze z evropských
fondů. Na zpáteční cestě jsme si stihli zběžně prohlédnout centrum města,
včetně kostela svatého Demétria ze 7. století, který jistě dobře znali i
Konstantin s Metodějem. Ze všeho nejvíce mi ale ze Soluně utkvěli v paměti
všudypřítomní blikající Santa Clausové.
V dnešním sídle moravských
metropolitů
Cyrilometodějských
kult se z celkem pochopitelných důvodů těší značné oblibě také
v současném sídle moravských metropolitů, Olomouci, kam mě zavál osud a
kde jsem nakonec zůstal 10 let, z toho polovinu studiem fakulty, která nesla ve
svém názvu jména soluňských bratří.
Znovu na Velehradě – bylo to
trochu jinak
Součástí
studia byla také exkurze po velkomoravských památkách uherskohradišťské aglomerace
vedená znalcem této problematiky prof. Pojslem. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že
soluňští bratři nebyli vlastně zas tak úplně „věrozvěstové“, což je patrné z toho,
že většina velkomoravských kostelů pochází již z doby před jejich
příchodem. Kostelík na Modré u Velehradu, pocházející již ze začátku 9.
století, prý patrně vypadal zcela jinak, než jak se ho „podařilo“
zrekonstruovat. Také jsem se dozvěděl, že svátek Cyrila a Metoděje se neslaví
5. července proto, že jím chtěla církev zneutralizovat vliv svátku Jana Husa,
ale jednoduše proto, že byl tento termín vhodný pro pořádání velkých poutí – už
skončila senoseč a ještě nezačaly žně…
Na čtvrtém nejvýznamnějším
velkomoravském hradišti
Správný
příběh by měl mít také nějakou pointu. Jedno místo související s velkomoravskou
epochou jsem přece jenom navštívil zcela záměrně a plánovaně – a shodou
okolností to bylo dnes! Stačilo mi k tomu
zhruba 10 minut cesty městskou dopravou!
Když
jsem se před rokem přestěhoval na okraj Brna, do městské části Líšeň, tak jsem
netušil, že se zde nacházelo čtvrté nejvýznamnější slovanské hradiště Velké
Moravy na území ČR (po uherskohradišťské aglomeraci, Mikulčicích a Pohansku) nesoucí název
Staré Zámky. Později jsem to sice již věděl, ale nedokázal jsem k němu najít
cestu, přestože jsem kolem něj několikrát nevědomky prošel.
Pravděpodobně
až letos se poblíž místa objevila informační cedule, od které jsem se vydal
zarostlou trávou na ostroh nad zákrutem potoka Říčky. Na místě, kde stál v 9.
století dvorec velmože a nejstarší kostel na území Brna, se dnes nachází
ohniště, kolem kterého se válejí plastové láhve. Na trojúhelníkovém návrší, kde je prokázáno lidské osídlení od konce neolitu až do 11. století, letos zemědělci pěstují
pšenici. Kromě zajímavého zážitku jsem si ze své cesty odnesl také klíště...
Žádné komentáře:
Okomentovat