Co dělá lidi lidmi: 9 základních charakteristik druhu homo sapiens

Protože je mým velkým koníčkem paleoantropologie, tak moc rád sleduji, když se podaří najít nějaké kosti nebo střepy, zjistit nové genetické informace nebo přijít s nějakou zajímavou evoluční teorií.

V tomto článku bych chtěl jednak shrnout nejnovější poznatky z tohoto oboru a současně vypíchnout několik základních charakteristik našeho druhu homo sapiens, jimiž se podle mého názoru nejvíc odlišujeme od ostatních živočišných druhů.
  
1. Jsme invazivní
 

V posledních letech se hodně hovoří o invazivních rostlinných a živočišných druzích, které vytlačují původní druhy a narušují stávající ekosystémy. Trochu se přitom zapomíná na zjevnou skutečnost, že náš vlastní druh homo sapiens je ještě mnohem víc invazivní než např. bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá, plzák španělský, kleštík zhoubný nebo kterýkoli jiný druh, který máme ve zvyku tímto hanlivým názvem označovat.

Invazivní druhy: bolševník velkolepý, plzák španělský, kleštík zhoubný, člověk moudrý

Je trochu nápadné, že vymření populace neandrtálců v Evropě před 40 tisíci lety se časově překrývá s příchodem našeho vlastního druhu. Co se týká vyhynutí mamutů, srstnatých nosorožců, jeskynních medvědů a dalších velkých savců, ke kterému došlo asi před 15 tisíci lety, tak tam se sice v posledních letech hovoří spíše o klimatických příčinách, ale není pochyb o tom, že jsme v tom měli také trochu prsty.
 

Jsme velmi mladým a dynamickým živočišným druhem, jehož stáří se odhaduje na pouhých 200 tisíc let. První důležitá migrace ven z Afriky („Out of Africa“) na Blízký Východ se uskutečnila teprve před asi 60-100 tisíci lety. Příslušníci našeho druhu osídlili postupně Indii a Čínu, Austrálii a o něco později Evropu. Před 25 tisíci lety jsme se vypravili na Sibiř, což samo o sobě svědčí o nesmírné adaptabilitě, ve které se nám nevyrovná zřejmě žádný jiný druh. Zhruba před 13 tisíci lety dorazila migrační vlna také do severní Ameriky a během pouhého tisíce let pronikla až do nejjižnější části jižní Ameriky. Antarktida zůstala před námi ochráněna ne proto, že tam byla příliš velká zima, ale asi především díky silným mořským proudům v Drakeově průlivu.


2. Vyskytujeme se v několika variantách

Na rozdíl od většiny jiných druhů je u našeho druhu homo sapiens poměrně nápadné, že se vyskytujeme v několika typických variantách. V současných učebnicích antropologie se obvykle uvádí 5 základních ras: černá („negroidní“, obyvatelé subsaharské Afriky), „australoidní“ rasa (černí obyvatelé Indie a JV Asie, australští a oceánští Aboriginové), "kapoidní" rasa (obyvatelé jižní Afriky s hnědou barvou pleti), bílá („kavkazská“ – sem patří vedle Evropanů a Severoameričanů také obyvatelé severní Afriky a Blízkého Východu, Indie a také Romové) a asijská („mongoloidní“, zahrnuje obyvatele jižní a východní Asie, Sibiře a také původní obyvatele Ameriky).

Hugo Chavéz: míšenec mestice a mulata

Původní barva kůže druhu homo sapiens byla černá, což sloužilo jako ochrana proti nebezpečnému UV záření. Vzhledem k tomu, že jsme velmi mladý druh, tak je pro nás ještě charakteristická značná plasticita. Při příchodu do nového klimatického prostředí jsme se byli schopní adaptovat na změněné podmínky. Kavkazská skupina získala různě světlé odstíny kůže (čím světlejší je barva pleti, tím snáze je možné získávat vitamín D ze slunečního záření, což se dobře hodí zvláště v severněji položených oblastech). Odlišnost mongoloidní skupiny (plochá tvář, malý nos, úzké oči) je nejčastěji vysvětlována jako adaptace na velmi chladné prostředí.

3. Chodíme po dvou

I když to dnes většině lidí připadá samozřejmé, tak vzpřímená chůze je jedna z největších záhad, která provází naše lidské předky. Naplno se začala prosazovat už u australopitéků před necelými 4 miliony let. Tento způsob chůze byl ovšem energeticky velmi náročný. Způsoboval (a stále způsobuje!) problémy s páteří a v neposlední řadě také velké problémy s rozením dětí. Možné důvody pro preferenci vzpřímené chůze jsou následující: shánění potravy při brodění ve vodě, možnost lépe dosáhnout na potravu na stromech, uvolnění rukou pro vykonávání jiných činností… Hodně se dnes mluví o tom prvním důvodu, ale těžko říct...


4. Napětí mezi monogamií a polygamií
 

Pokud bychom měli nezaujatě rozhodnout, která z těchto dvou rozmnožovacích strategií je pro náš druh přirozená, tak by nás asi měla nejprve spontánně napadnout polygamie. Funguje to tak totiž asi u drtivé většiny živočišných druhů, u kterých se zřetelně projevuje pohlavní dimorfismus. Muži jsou obecně zhruba o 15 % větší než ženy, což by mělo být spolehlivým indikátorem, že patříme do společnosti takových druhů, jako jsou lvi, jeleni nebo mroži, kteří si vytvářejí harémové struktury.
 

Navzdory tomu je hodně pravděpodobné, že převažující rozmnožovací strategií byla u našeho druhu monogamie. Souvisí to zřejmě do značné míry s výše zmiňovanou vzpřímenou chůzí a s ní spojenými problémy s rozením a výchovou dětí. U savců naší velikosti by těhotenství správně mělo trvat déle než dva roky, ale kvůli zúžení pánevní oblasti musí porod proběhnout velice předčasně - už po 9 měsících! Za dané situace tedy bylo nezbytné do péče o potomstvo výrazně zaangažovat muže – z čehož tedy zřejmě pramení upřednostnění párové strategie.

Legálnost polygamie v dnešním světě

K většímu rozšíření polygamie došlo zřejmě až před 10 tisíci lety s počátky zemědělství a usedlého způsobu života, kdy se začaly výrazně projevovat majetkové nerovnosti mezi lidmi. Pro ženy bylo za dané situace s ohledem na jejich potomstvo výhodnější stát se například čtvrtou manželkou zámožného muže.
 

V naší kultuře začala být polygamie potírána s příchodem křesťanství před tisícem let, a tato situace kupodivu trvá dodnes, přestože už křesťanství v naší společnosti hraje poměrně okrajovou roli. Je možné, že se v tomto ohledu také brzy dočkáme změny…


5. Dokážeme kontrolovat oheň
 

Opět to může znít trochu banálně, ale náš rod homo je opravdu jediným, který se k něčemu takovému propracoval. Oheň dokázali běžně používat už příslušníci druhu homo erectus, nejčastěji se uvádí doba před 400 tisící lety. Pro vaření však byl oheň běžně využíván zřejmě až naším druhem homo sapiens před 125 tisíci lety.
 

Kromě vaření (které si zaslouží samostatný oddíl) měl oheň také další funkce: poskytoval teplo, umožnil aktivity během nočních hodin, ochraňoval před velkými savci a hmyzem. Velmi důležitá byla sociální funkce – u ohně se shromažďovali členové tlupy. A v neposlední řadě také oheň úžasným způsobem rozvíjel představivost, což je nepochybně rovněž jedna z vlastností, která nám umožnila naši expanzi.


6. Tepelně upravujeme pokrmy
 

Vedou se spory o to, jestli zvětšení našeho mozku až na velikost kolem 1 500 cm3 zajistila konzumace masité stravy (byť třeba syrové), nebo jestli to souviselo s vařením pokrmů. Větší zásluhu asi měla ta první možnost (syrovou masitou stravu zařadil do svého jídelníčku už homo erectus před 1,5 milionem let), vaření ovšem také sehrálo důležitou roli. Zdá se však, že se jedná o poměrně nedávnou záležitost – systematicky se prosadilo asi teprve před 125 tisíci lety.
 

Maso lze poměrně snadno konzumovat i v syrovém stavu, trochu obtížnější je to ale v případě kořenové zeleniny, která je rovněž tradičně důležitou součástí naší stravy. Někteří výživoví poradci na to sice mohou mít jiný názor, ale zeleninu, jako je např. mrkev, kedluben nebo brambora, je rozhodně výhodné jíst vařenou. Při jejím požití v syrovém stavu totiž ztrácíme kolem 25 % energie při kousání a trávicích funkcích.
 

Pokrmy se klasicky připravovaly vařením ve žhavém popelu, grilováním a uzením. Kromě toho ale bylo možné pokrmy připravovat také pečením na žhavých kamenech nebo v jílovém obalu. Velkou revoluci vneslo do vaření vytvoření odolné užitné keramiky, která se poprvé objevila zhruba před 15 tisíci lety ve východní Asii. Nyní tedy bylo možné vařit pokrmy také ve vodě, jak to ostatně většinou děláme dodnes.


7. Potíme se
 

Pocení je jednou ze skvělých adaptací na prostředí, v němž se naši předkové pohybovali. V plné míře se pravděpodobně rozvinulo zhruba před 1,5 milionem let u našeho předka homo erectus, který žil v horké a suché africké savaně. Pocení mu poskytlo velkou výhodu při jeho způsobu lovu.
 

Jiní predátoři, jako jsou např. lvi nebo gepardi, využívají při lovu strategii rychlého překvapení – většinou totiž nejsou schopni kořist pronásledovat na velké vzdálenosti. Během největšího horka nejsou schopní lovu, protože se jejich organismus extrémně přehřívá. Ve srovnání s lidmi se potí jen velmi málo a pro ochlazování využívají nepříliš účinnou techniku rychlého dýchání s vyplazeným jazykem. 
Lidé jsou naproti tomu skvěle adaptovaní pro vytrvalostní běh, a kořist proto většinou dokázali uštvat. Díky pocení dochází k ochlazování povrchu našeho těla, a jsme proto schopni vykonávat náročné fyzické aktivity dokonce i za největšího horka. Za hodinu můžeme vypotit až 4 litry potu a za den dokonce až 14 litrů potu.

Ze všech živočichů se tato úžasná adaptace na prostředí naplno rozvinula pouze u lidí a u koní. Je trochu paradoxní, že dnes se z této naší přednosti stává spíše společenské stigma, o čemž svědčí velké sumy, které jsme ochotní investovat do nákupů antiperspirantů.


8. Jsme spíše lovci/sběrači než zemědělci
 

Dnes už samozřejmě většinou nejsme ani lovci a sběrači, ani zemědělci. Jde tedy spíše o to, který z těchto způsobů života je pro nás přirozenější. Hodně se objevují hlasy, že bychom se ve svém způsobu života měli snažit vracet před období neolitické revoluce, která s sebou přinesla zemědělství a usedlý životní styl. Jako lovci a sběrači jsme totiž fungovali kolem 1,5 milionu let, zatímco jako zemědělci ne více než 10 tisíc let. Pokusím se načrtnout krátké srovnání obou životních stylů.
 

Z výzkumu primitivních kultur je zřejmé, že ve společenstvích lovců a sběračů byly funkce přesně rozdělené podle pohlaví. Muži se věnovali lovu zvěře a ryb a případně obstarávání medu, ženy se naproti tomu věnovaly velmi stabilnímu sběru bobulí, ovoce, ořechů, hmyzu a dolování kořenové zeleniny. Předpokládá se, že ženy obstarávaly kolem 60 % kalorií, zatímco muži kolem 40 %.
 

Co se týká zemědělské revoluce, která začala před 11 tisíci lety, tak její jednoznačný přínos je dnes trochu zpochybňován. Projevila se v záměrném pěstování obilovin a domestikaci zvířat. S tím souvisel začátek usedlého způsobu života. Předpokládalo se, že v tomto období došlo k velkému populačnímu boomu, ale nyní se ukazuje, že se v tomto období také hodně rozšířili infekce a v důsledku spoléhání se na poměrně jednotvárné zdroje potravy také periodické hladomory.

9. Jsme altruističtí
 

S touto charakteristikou může být trochu problém, protože to samozřejmě neplatí zdaleka o všech příslušnících našeho druhu. Ve srovnání např. s delfíny (velmi intenzivně se věnují nemocným příslušníkům svého druhu) bychom to asi nejspíš prohráli. Ale na druhou stranu bychom určitě dopadli lépe než příslušnice druhu kur domácí, které mají ve zvyku svoje nemocné kolegyně uklovat k smrti.
 

S jasnými důkazy altruistického chování se setkáváme už u druhu homo ergaster před 1,5 milionem let. Mnoho důkazů péče o dlouhodobě nemocné pochází od našich bratranců neandrtálců. U našeho vlastního druhu máme rovněž zdokumentován velmi rozsáhlý materiál. Na našem území je to např. kostra ženy z Dolních Věstonic z období lovců mamutů, která dlouhodobě trpěla genetickým onemocněním končetin.
 

A je tedy vlastně možné, že jsme mnohem altruističtější, než se to na první pohled můžeme jevit. Poměrně častou záležitostí je altruismus vůči příslušníkům vlastní rodiny. V posledních desetiletích se začíná hodně prosazovat také „globální altruismus“, který je založený na prezentaci ze strany sdělovacích prostředků. Možná, že by nám ale přece jenom mohl být bližší altruismus vůči lidem, s nimiž přicházíme do každodenního osobního kontaktu...


Co dalšího mohlo být zmíněno (ale záměrně nebylo...)
 

Vzhledem k tomu, že se náš druh nazývá „člověk rozumný“, tak by asi mělo být přirozené, aby byl jednou ze základních lidských charakteristik také rozum. Záměrně ho ale neuvádím, protože se v tomto ohledu od sebe lidé příliš moc odlišují, než aby to mohlo být povýšeno na nějaký univerzální princip (sorry, Platóne a Aristotele!). Ještě mnohem víc to podle mého názoru platí o svobodné vůli a svědomí, takže by to také asi nebylo fér považovat za základní charakteristiky.
 

Za zmínku by určitě stála skutečnost, že lidé (společně s dalšími primáty) jsou jedinými savci, u kterých se rozvinul menstruační cyklus na rozdíl od estrálního cyklu, ale v tom bych se raději nechtěl moc vrtat. Pak se ještě obvykle uvádí, že je pro lidi typická schopnost vyrábět nástroje – ale tuto schopnost již podle všeho dokázala většina lidí úspěšně zapomenout. Z podobného důvodu nezmiňuji ani umění.
 

V publikacích věnovaných prehistorii je většinou věnováno hodně místa pohřbívání (které se poprvé objevilo před 100 tisíci lety a které současně s námi praktikovali také neandrtálci). Myslím si ale, že se něj klade až příliš velký důraz… A taky nevím, jestli je to správné spojovat s náboženstvím, jak se to většinou dělá. Náboženství neuvádím v základních lidských charakteristikách proto, že nemám rád takové ty spekulace o jeho vývojových fázích, jako je démonismus, fetišismus nebo totemismus a také proto, že nejde přehlédnout, že minimálně 10 % současné světové populace tvoří ateisté (a že to zdaleka není jenom fenomén moderní doby).