„Život není vznešený, ani důstojný. Dokonce ani latinsko-americký život ne. Nic není neodvratné. Život přináší překvapení. Život je nesmyslný. A jelikož je nesmyslný, existuje vždycky naděje.“ Těmito slovy by se dalo shrnout základní poselství románu britského spisovatele Grahama Greena Honorární konzul (1973). Kniha určitě není odpočinkovým letním čtením pro ukrácení volné chvíle – to bychom ostatně jenom stěží mohli očekávat od autora, který si v dětství hrával sám se sebou ruskou ruletu. O tomto románu to ale asi platí ještě o něco více než o ostatních. Všechno dopadá jinak, než jak to hrdinové knihy předpokládali – ale přesto to nakonec celé zní docela věrohodně.
Čtenář knihy se občas přistihne při tom, že mu jaksi chybí rozdělení na kladné a záporné postavy a když se nakonec přece jenom s některými postavami ztotožní, tak jej v závěru čeká nepříjemné překvapení, když poměrně nesmyslně přijdou o život.
Zároveň asi čtenáři nebude až do posledních stránek úplně jasné, proč se vlastně kniha jmenuje Honorární konzul. Celkem často se v ní sice objevuje postava jménem Charles Fortnum, která vykonává funkci britského honorárního konzula v jednom městě na argentinsko-paraguayské hranici, těžko si však na ni utvořit nějaký názor, protože je permanentně opilá. Navíc jej potřeba dodat, že honorární konzul vlastně není konzul v pravém slova smyslu, je to spíše čestná funkce, které však Charles rozhodně velkou čest nedělá.
Britská komunita žijící v tomto městě v nejsevernější části Argentiny čítá všehovšudy pouze tři lidi. Kromě honorárního konzula jsou to ještě starý učitel angličtiny, který na Charlese neustále píše udání na velvyslenectví do Buenos Aires a doktor Eduardo Plarr, který spí s jeho ženou Klárou (jež před tím pracovala v místním vyhlášeném bordelu. Eduardo s ní čeká dítě – o čemž zřejmě vědí až na honorárního konzula úplně všichni).
Aby to bylo zcela zřejmé – hlavní postavou románu je Eduardo Plarr, který se velmi svědomitě věnuje svému lékařskému povolání a a je připravený se angažovat v boji proti diktátorskému režimu Alfreda Stroessnera ve své rodné Paraguayi. Zapojí se do plánu na únos amerického velvyslance, který má být vyměněn za vězně, kteří jsou drženi ve velmi nelidských podmínkách v paraguayských věznicích. (O amerického velvyslance se mělo jednat z toho důvodu, že Spojené státy poměrně otevřeně podporovaly diktátorské jihoamerické režimy včetně toho paraguayského).
Ke svému zděšení však únosci zjišťují, že se spletli a že místo amerického velvyslance unesli britského honorárního konzula, jehož osud je britské vládě naprosto lhostejný. Vzhledem k tomu, že jsem už stejně vyzradil hodně z děje románu, tak snad nebude moc vadit, když prozradím i to, že bude jedinou důležitou postavou, která nakonec únos přežije.
Na posledních stránkách knihy se z honorárního konzula velmi neočekávaně vyklube kladná postava. Řekl bych, že konečné kladné vyznění honorárního konzula spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních postav, které dokázaly bojovat (a dokonce i položit život) za velké abstraktní ideály, je jediný, který dokáže milovat konkrétního člověka – svoji manželku Kláru (jakkoli to může znít vzhledem k jejich odlišnému původu a 40letému věkovému rozdílu nepravděpodobně)
Eduardo spatřoval v Kláře především děvku, která „... je navždy někdo cizí. Po jejím těle škrábalo tolik lidí, že už tam člověk svůj vlastní podpis nikdy nerozluští.“ Co se týká jejich dítěte, považoval je „...za neužitečnou součást Kláry, asi jako slepé střevo, možná nemocné slepé střevo, které by se mělo odstranit.“ Naproti tomu honorární konzul, který se v závěru knihy dozvídá, že dítě není jeho, apeluje na svoji ženu, aby si jej ponechala a pojmenovala jej Eduardo.
Proticírkevní a protiamerický
Nakonec ještě určitě stojí za to podtrhnout, že celým románem prostupuje protiamerický a především proticírkevní postoj. Obě záležitosti spolu do značné míry souvisejí, protože USA i katolická církev s jihoamerickými diktátorskými režimy poměrně úzce kolaborovaly (a v některých případech tato situace zřejmě trvá dodnes).
„(Evangelia) nedávají smysl,“ pravil bývalý kněz, „aspoň v Paraguayi. ,Prodej, co ti patří, a rozdej chudým‘ – tohle jsem jim musel číst, a zatím ten starý arcibiskup, kterého jsme tenkrát měli, jedl jemnou rybu z Iguazú a popíjel s generálem francouzské víno. Lidi neumírali hladem, to je pravda – před smrtí hladem je zachrání manioka, a podvýživa je pro bohaté daleko neškodnější než hlad. Hlad dohání lidi k zoufalství. Podvýživa je vyčerpá tak, že nezvednou ani pěst. To velice dobře chápou Američani – pomoc, co nám poskytují, stačí tak právě na tohle.“
„Myslíš si snad, že apoštolové nosili ornát? Ani nevíš, jak mi ten ornát vadil, když lidi přede mnou byli v hadrech. Byl jsem rád, když jsem se k nim mohl otočit zády a zapomenout na ně, vidět jen oltář a svíce – jenže ty peníze, co stály ty svíce, by bývaly nakrmily půl kostela.“
„Jednou jsem se v kázání zmínil o otci Torresovi, to byl ten, co ho zastřelili s partyzány v Kolumbii. Řekl jsem jenom, že na rozdíl od Sodomy vyjde občas z církve aspoň jeden spravedlivý, takže snad nakonec nebude zničena jako Sodoma. Policie mě udala arcibiskupovi a arcibiskup mi zakázal kázat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat