Nedávno byl zveřejněny výsledky
výzkumu zabývajícího se postoji obyvatel jednotlivých zemí EU k
příjímání uprchlíků. A kterážeto země naší evropské osmadvacítky obsadila první místo co do neochoty přijímat
uprchlíky? Nebylo to Řecko, těžce sužované ekonomickou krizí,
ani orbánovské Maďarsko, ale naše Česká republika! V tomto
článku bych ovšem nechtěl nikoho ani tak kritizovat jako spíš
popsat reálnou situaci....
Nejde pochybovat o tom, že naše země
v mnoha ohledech není úplně typickou evropskou zemí. Český
nacionalismus má často hodně nenápadnou podobu. Projeví se to
jednou za rok v květnu při mistrovství světa v hokeji, kdy si
lidé připevní na auta české vlaječky. O hodně zřetelněji to
vyplulo na povrch při prezidentských volbách 2013: ukázalo se, že
můžete mít třeba tři brady, problémy s alkoholem a vyslovovat
se ošklivě na adresu žen, ale když oblepíte zemi billboardem s
nápisem Země česká, domov můj, tak vám okamžitě
naskočí preference o 20 procent.
Orwellova kritika britského
nacionalismu
Možná že ale nejsme v těchto
postojích zase tak úplně osamocení… Nedávno jsem četl jeden
z esejů George Orwella z roku 1940, ve kterém se mimo jiné
věnuje také otázce rasismu a xenofobie. Možná bychom očekávali,
že v době, kdy na Londýn dopadaly německé bomby, bude Orwell
poukazovat především na německý nacionalismus a rasismus.
Kupodivu však směřuje
kritiku především do vlastních britských řad.
Všechna lidská společenství, která dospěla určitého stupně a vytvořila samostatnou národnost, mají sklon nesnášet cizince. Anglicky mluvící národy patří dozajista k těm nejhorším nactiutrhačům, protože jen co si uvědomí existenci nějaké cizí národnosti, hned začnou vymýšlet urážlivé přezdívky. Taloš, Žabožrout, Skopčák, Icik, Židák, Negr, Černá huba, Arabák, Šikmovokej, Rákosník, Umaštěnej Mexikán [Wop, Dago, Froggy, Squarehead, Kike, Sheeny, Nigger, Wog, Chink, Greaser, Yellowbelly] - to jenom na ukázku. ...Ještě nedávno se děti v anglických školách učily nenávisti k Jihoevropanům. Anglická historie se rovnala výčtu vítězných anglických bitev.
Dále potom uvádí některé příklady
z anglické literatury 19. a 20. století, ve které jsou Angličané
hodnoceni jako „buldočí rasa“, „nezkrotní stateční
námořníci“ nebo „houževnatí ostrované“. Na ukázku můžeme
ocitovat např. následující slova známého anglického
romanopisce Williama Thackeraye:
Říkám vám, že jste lepší než Francouzi. Vsadil bych se dokonce o peníze, že vy, kteří čtete tyto řádky, měříte více než metr sedmdesát a vážíte aspoň sedmdesát kilogramů, zatímco Francouz má jen metr šedesát a váží sotva šedesát. Francouz zajídá polévku talířem zeleniny, kdežto vy si dáte porci masa. Jste jiní a vznešenější tvorové - a budete věčně vítězit nad Francouzem ( jak to dokazují staletí dějin).
Romové – experiment, který se
příliš nepovedl
Pokud se zaměříme na naší dnešní
situaci v Česku, tak není žádným tajemstvím, že hlavními
adresáty našeho rasismu jsou Romové. Pokud někde uslyšíme
zmínku o „sociálním vyloučení“, „rasové diskriminaci“
či „rasově motivovaném násilí“, tak si můžeme být téměř
jistí, že se mluví právě o Romech. Podle posledních odhadů
jich u nás žije něco málo přes 300 tisíc, tvoří tedy zhruba
3% populace.
Ve srovnání s některými východo- a
jihoevropskými zeměmi to ale vlastně není zase tolik. Největší
procento představují Romové v Bulharsku a na Slovensku – v obou
zemích je to kolem 10 %. Problém je však u nás do značné míry
umocněn tím, že zde Romové nejsou původním obyvatelstvem. V
drtivé většině byli do Čech a na Moravu přesídleni ze
Slovenska po druhé světové válce.
Jak je dnes vidět, tak se asimilační
experiment komunistických sociálních inženýrů příliš
nepodařil. Romové vlastně ani neměli moc velkou možnost se
adaptovat na naprosto jiné městské prostředí – vždycky zde
byli naprosto cizorodým prvkem. Postoje k Romům se v posledních
letech stále zhoršují, a to navzdory snahám lidskoprávních
organizací a štědrým vládním integračním programům.
Výzkum o postojích studentů k romské
menšině
V roce 2001 jsem získal velmi
zajímavou zkušenost s realizací kvantitativního sociologického
výzkumu na téma Postoje studentů Univerzity Palackého v
Olomouci k romské menšině. Cílem bylo zjistit míru
interpersonální důvěry a sociální distance vůči romské
menšině podle pohlaví, fakulty a velikosti bydliště studentů.
Pro výzkum byla použita technika
dotazníku. Otázky byly formulovány následujícím způsobem:
„Byl(a) byste ochoten/ochotna přijmout občana romské národnosti
za …“ (úředníka na poště, televizního hlasatele,
prezidenta, spolužáka, přítele, souseda, životního partnera...)
Respondenti měli možnost vyjádřit své postoje na čtyřbodové
škále (rozhodně ano/spíše ano/spíše ne/rozhodně ne).
Výsledky byly více než zajímavé,
protože nebyly zaznamenány významné rozdíly v postojích v
závislosti na velikosti bydliště studentů, zato však byly velice
markantní rozdíly podle jednotlivých fakult. Nejvyšší míru
interpersonální důvěry a nejnižší sociální distanci vůči
Romům projevili studenti filozofické fakulty, na opačné straně
se objevili – pro někoho možná překvapivě - studenti lékařské
a právnické fakulty.
„Spíše ne“ může být někdy
„rozhodně ne“
Já osobně jsem dostal za úkol
vyplnit dotazník se zhruba deseti studenty přírodovědecké
fakulty. Jednalo se o náhodně vybrané konkrétní osoby, které
bylo nejprve potřeba (někdy trochu pracně) vyhledat. Vzpomínám
si na to, jak jsem vyplňoval dotazník s jednou studentkou, která
mi na všechny otázky odpovídala stereotypně „spíše ano“ –
až do chvíle než přišla na řadu poslední otázka: „Byla
byste ochotna přijmout Roma za životního partnera?“. Tato otázka
ji podle všeho trochu rozhodila a se spikleneckým úsměvem na
tváři mi odvětila: „Tak to tedy spíše ne!“.
Všechny respondenty samozřejmě
nebylo možné dohledat – někteří z nich byli „mrtvé duše“,
jiní třeba byli zrovna někde na Erasmu a podobně. V takovém
případě jsme měli dovoleno vyplnit dotazník z nějakou jinou
náhodně zvolenou osobou. Vybral jsem si pro tento účel svého
spolubydlícího z lékařské fakulty – od něj jsem pro změnu
uslyšel na většinu otázek stereotypní odpověď „rozhodně
ne“. Nakonec se mi svěřil také se svým přesvědčením, že za
jediné rozumné řešení romské otázky považuje „postřílet
je“ :(
Co nám neřekl kvantitativní výzkum
Kvantitativní výzkum nám přinesl
velmi zajímavé zjištění o rozdílech v postojích k Romům v
závislosti na studované fakultě. Neposkytl nám však už odpověď
na otázku, která se bezprostředně nabízela – proč mají lidé
z filozofické fakulty Romy v zásadě rádi, zatímco medici a
právníci jim nemůžou přijít na jméno??? Pokusím se zde
připojit několik svých vlastních postřehů, proč to tak mohlo
být. Ale jsou to samozřejmě jenom moje osobní postřehy založené
na tom, že jsem v tom prostředí strávil poměrně dost času;
každopádně je to ale lépe brát trochu s rezervou :)
- Studentské prostředí považuji za jedno z nejméně vystavených rasovým předsudkům v celé naší společnosti. Prostředí filozofické fakulty se v tomto směru velmi silně vymyká z běžného českého průměru, zatímco v případě právnické nebo lékařské fakulty se to spíše blíží normálnímu standardu.
- Na filozofické fakultě studuje větší procento žen, které obecně mají tendenci svoje postoje neverbalizovat tak silně jako muži. Prostě nám odpovídají tak, jak si myslí, že se od nich očekává, že by měly správně odpovídat. Možná, že by bylo dobré se ve výzkumu více zaměřit na otázku, zda jsou respondenti ochotni s příslušníkem romské menšiny trávit svůj volný čas, nebo jej dokonce přijmout za životního partnera – myslím, že jsou to právě tyto otázky, na kterých se začíná lámat chleba... Netroufl bych si říct, že jsou ženy obecně méně vystavené rasismu, jak by to třeba mohlo z průzkumů vyplývat...
- Studenti filozofické fakulty jsou hodně specifickou sociální skupinou. Už samotná volba oborů, jako jsou filosofie, andragogika, politologie, filmová věda nebo japonština, svědčí o tom, že jsou to tak trochu dobrodružné povahy, kterým nejsou úplně blízké konvenční postoje většinové společnosti. Je také možné, že někteří z těchto studentů trpí určitým komplexem, že se na ně „normální lidé“ dívají trochu jako na exoty. Odtud by také mohl pramenit jejich sklon k neodsuzování odlišnosti druhých lidí, ba možná dokonce k pozitivnímu hodnocení této odlišnosti.
Češi – národ rasistů?
Nyní bych se chtěl vrátit k
výchozí otázce tohoto článku: jak je možné, že se Češi
umístili na prvním místě v Evropské unii co do neochoty přijímat
migranty; je pro tento neobvyklý výsledek možné najít nějaké
vysvětlení? V následujících odstavcích se pro to pokusím najít
několik důvodů.
Nevíme si rady s Romy...
Češi mají bezprecedentní
zkušenost s naprosto neúspěšným komunistickým pokusem o
integraci slovenských Romů do českého městského prostředí.
Všimněme si skutečnosti, že se jedná o zhruba 300 tisíc lidí,
kteří se ve velké většině nedokázaly adaptovat na odlišné
životní podmínky. (Je samozřejmě legitimní si položit otázku,
do jaké míry jim při tom česká společnost vyšla a vychází
vstříc: obecně platí, že mají Češi hodně vysokou míru
sociální distance, což je ovšem skutečnost, kterou je potřeba
brát při snahách o integraci národnostních menšin do úvahy.)
Pokud se uvažuje o možném přijetí
1 000-1 500 uprchlíků, tak je to v porovnání s počtem
příslušníků naší romské komunity vlastně zcela zanedbatelné
číslo. Ale nemůžeme se vlastně lidem zase tolik divit, když
úplně nevěří slovům o tom, že integrace Syřanů, Eritrejců
nebo Afghánců bude tak jednoduchou záležitostí, jak se o tom
někdy mluví ve sdělovacích prostředcích.
Integrace do české společnosti
nemusí být vůbec jednoduchá...
Skutečně se dá očekávat, že se
uprchlíci naučí za rok česky a budou se moci vrátit ke svým
původním profesím, které vykonávali ve svých rodných zemích?
Já bych asi tolik optimistický nebyl – myslím si, že česky se
většinou naučí až generace jejich dětí, která bude chodit do
českých škol. Migranti, kteří přijdou do českého prostředí,
zde ve většině případů nebudou mít příbuzné (jako je tomu v
Británii či Německu), kteří by s nimi tímto pro ně zcela novým
jazykem hovořili.
Přinejmenším zpočátku se tedy
budou muset věnovat zcela nekvalifikovaným profesím, jako jsou
např. práce v úklidových firmách, pomocné práce ve
stavebnictví nebo manipulační práce ve výrobě. A zase –
můžeme se divit lidem, kteří tyto práce vykonávají často ze
minimální mzdu 9 200 Kč, že tady uprchlíky nechtějí? Co když
tady zase bude dvakrát po sobě pravicová vláda, která opět na
osm let zmrazí minimální mzdu a bude přitom argumentovat, že
přece máme dostatek lidí, kteří jsou ochotní za tuto mzdu
pracovat?
Říkáme to, co si myslíme, že
bychom měli říkat...
Lidé mají tendenci říkat
výzkumníkům to, co si myslí, že by jim měli říkat. Jestli je
například v určité společnosti bráno jako zásada, že bychom
měli tolerovat odlišnost homosexuálů, tak mají lidé větší
tendenci výzkumníkům odpovídat, že jsou vůči homosexuálům
tolerantní. Pokud ovšem máme v Česku prezidenta, který si do
migrantů občas trochu rýpne, tak je potom pro lidi určitě o dost
snazší vyjádřit svoje skutečné negativní postoje vůči
nim.
Hodnotíme rasismus jen podle
verbálního projevu...
Navíc by bylo hodně naivní posuzovat
rasismus jenom podle toho, jak se projevuje na verbální úrovni.
Obecně platí, že větší tendenci k verbálním rasistickým
projevům mají muži. Na druhou stranu jsou to ale právě muži,
kteří si častěji volí za životní partnery příslušnice
minoritních etnik: kombinace Čech/Romka, Čech/Vietnamka jsou podle
mého odhadu mnohem častější než Češka/Rom, Češka/Vietnamec.
Je otázka, jestli to nesvědčí o určitém neverbalizovaném
latentním rasismu ženské části české populace.
Jak se vypořádat s českým rasismem?
Čtenáři tohoto článku možná
neuniklo, že v něm určitým způsobem spojuji v jeden celek pojmy
nacionalismus a rasismus. Dokážu si představit, že by s tím
někteří lidé mohli mít problém, a to zvláště v případě,
že by nacionalismus chápali v pozitivním smyslu jako patriotismus.
Nejde vyloučit, že existují lidé,
kteří jsou uchráněni jakýchkoli rasových předsudků vůči
jiným etnikům navzdory tomu, že rádi vyvěšují české vlajky,
zahřeje je u srdce, když uslyší první tóny Kde domov můj, ve
svém volném čase čtou českou literaturu 19. století, cítí
nepopsatelný pocit při zhlédnutí českých korunovačních
klenotů a slaví svátek Mistra Jana Husa.
Na druhou stranu je však více než
pravděpodobné, že pokud má člověk vysoké vědomí hodnoty
svého vlastního národa, jeho civilizační a kulturní vyspělosti,
tak je odtud jenom krůček k přesvědčení, že je jeho národ
nějakým způsobem výjimečný ve srovnání s jinými národy. A
toto přesvědčení může být ještě umocněno tím, pokud má
dané etnikum jiné antropologické rysy.
Změňme učebnice dějepisu a
literatury...
 |
| Alfons Mucha: Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou (1926) |
Co se s tím dá dělat…? Nemám na to žádný zaručený recept, ale o jedné věci bych tedy určitě věděl: přestat dětem vtloukat do hlavy takové ty debilní kecy o třech fázích národního obrození, o tom, že jsem měli státní útvar už v 9. století (pokud nepočítáme Sámovu říši, kterou bychom se katapultovali dokonce do 7. století!), o husitské vozové hradbě, o Komenském, který se slzami v očích opouštěl svoji milovanou zemi na Růžovém paloučku nebo o tatíčkovi Masarykovi, který nás vytrhl ze 400leté habsburské poroby apod. (Mimochodem, co se týká tatíčka Masaryka, tak on sice na jedné straně bojoval za odmítnutí pravosti Rukopisů, ale na druhé straně neváhal v zájmu vytvoření československého státu argumentovat tím, že navazuje na Sámovu říši – jenom potom nedokázal Britům přesně odpovědět na otázku, kde vlastně ležel ten náš Wogastisburg….).
Je zajímavé, že se hodně mluví o
tom, že je potřeba se vypořádat s dědictvím komunistického
režimu, ale téměř vůbec se nemluví o tom, že se velký průšvih
skrývá už přímo v základu naší národní identity. To, co se
vzniklo v hlavách našich intelektuálních elit během národního
obrození v 18. a 19. století, je totiž příliš až absurdní,než
aby nestálo za to se s tím konečně nějak vypořádat. Podobně
se v té době chovaly zřejmě i další evropské národy, které
si nepřály splynout se svými mocnějšími sousedy. To ale nic
nemění na tom, že to, co obrozenci vyprodukovali, jsou z velké
většiny debilní kecy.
Národní identita nemusí být jenom
duchařina...
A na čem tedy založit naši národní
identitu? Třeba by to mohly být takové jednoduché věci, jako
například to, že jsme v dětství polykali rybí tuk, navštěvovali
jsme stejné turistické atrakce, jedli jsme vepřo-knedlo, dívali
jsme se na stejné filmy a četli stejné knížky apod. A samozřejmě
nesmíme zapomenout ani na to, že mluvíme stejným jazykem a že
jsme schopni rozlišit jeho drobné nuance a odstíny, které
zůstanou příslušníkům jiných etnik navždy skryté. Myslím si
však, že nic z toho, co jsem zde právě vyjmenoval, nezakládá
nárok na to, abychom mohli cítit nadřazenost nad příslušníky
jiného etnika.
Bližší košile nežli kabát...
Myslím si, že role národní identity
je v našich životech hodně přeceňována. Se svými spoluobčany
sdílíme stejný jazyk a některé životní zkušenosti. Podle mého
názoru však máme mnohem více společného s příslušníky
stejné sociální vrstvy – byť by to byli lidé, kteří žijí v
jiné zemi a hovoří odlišným jazykem. Z tohoto pohledu pak
vlastně nemusí znít zase tak plytce komunistická zásada
internacionalismu vyjádřená v hesle „Proletáři všech zemí,
spojte se“. Tuto skutečnost si dnes ostatně velmi dobře
uvědomují i korporátní elity, které s oblibou provozují svoje
byznysy na nadnárodní bázi...
Jak pomoci uprchlíkům
Lidé, kteří žijí ve válečných
zónách v Sýrii, Afghánistánu či Eritreji si jistě zaslouží
náš zájem a naši pomoc. Pokud přišli o své domovy nebo žijí
v ohrožení života, tak je rozhodně v pořádku umožnit jim, aby
se usadili se v jiné zemi. Hodně silně pochybuji o tom, že
by se kterákoli evropská země byla v tomto ohledu někdy schopna
vyrovnat Pákistánu (přijal kolem 2 milionů afghánských
uprchlíků), Turecku (kolem 2 milionů syrských uprchlíků),
Libanonu či Jordánsku (obě země přijaly kolem milionu iráckých
a syrských uprchlíků a několik set tisíc palestinských
uprchlíků) nebo Íránu (přijal kolem milionu iráckých a
afghánských uprchlíků)….
Není žádným velkým tajemstvím, že
uprchlíci, kteří dorazí až k nám do Evropy, většinou nejsou
ti, kdo potřebují pomoc nejvíce. Lidé, kteří přišli o svoje
domovy a majetek by totiž jenom stěží dokázali zaplatit vysoké
částky, které je potřeba dát převaděčům. Jedná se tedy
spíše o elitní vrstvy těchto národů, které mají finanční
prostředky i odvahu začít svoje životy v naprosto odlišné
kultuře.
Lidé nejvíce postižení válečnými
konflikty tedy většinou musejí vzít zavděk „pohostinností“,
kterou skýtají uprchlické tábory v sousedních zemích. Podle
mého názoru však přesto není důvod neposkytnout azyl lidem,
kteří do Evropy přicházejí – když už pro nic jiného, tak
proto, že nejsme reálně schopni od sebe oddělit lidi, kteří
jsou v ohrožení života, od těch kteří jsou motivovaní spíše
ekonomickými zájmy, a že i ti druzí za svou cestu do Evropy často
utratili celoživotní úspory.
Proti mínění většiny?
Myslím, že nebudu přehánět, když
napíšu, že si v Česku nepřeje uprchlíky kolem 90 % populace –
a to navzdory tomu, že se v našich médiích se o uprchlících
hovoří veskrze pozitivně. Pokud bychom vycházeli z předpokladu,
že demokratické vlády jsou vykonavateli vůle svých občanů, tak
bychom nemohli ani na chvíli pochybovat o tom, jak by se měla česká
vláda v této otázce zachovat.
Vstupují však do hry také naše
závazky, které plynou z našeho členství v Evropské unii, a snad
také určité mravní zásady, které někdy bývají spojovány s
naší evropskou civilizací. Já osobně bych ale tyto morální
zásady, na kterých je postavená naše civilizace zase tolik
nepřeceňoval... Myslím si, že je to možná jeden ze základních
kamenů úrazu programů na integraci Romů do naší společnosti –
nevychází se z reálného stavu věcí. Drtivá většina lidí si
např. nepřeje pronajmout svůj byt Romům, ale nemá možnost je
odmítnout, aniž by se vystavila obvinění z rasismu. Je to
skutečně vhodný způsob, jak snížit vysokou míru sociální
distance české společnosti? Nevede to naopak ještě k
prohlubování negativních postojů ze strany většinové
společnosti?
Pokud u politiků převáží vědomí
toho, že jsou vykonavateli vůle svých občanů (nebo pokud si
prostě jenom nebudou chtít pokazit image před příštími
volbami), tak jim těžko můžeme vyčítat, když se rozhodnou
odmítnout povinné příděly uprchlíků. Já bych jim určitě
nevyčítal, kdyby přijali uprchlíky spíše nějak méně nápadně.
Například tak, jak to udělala Špidlova vláda, která přijala
několik desítek tisíc uprchlíků, aniž to vzbudilo větší
zájem ze strany veřejnosti. A za úvahu by jistě stálo také to,
jestli by nemohly poskytovat pomoc také přímo konkrétní rodiny,
které by přijímaly uprchlíky do svých domácností – jak to
ostatně funguje např. v rakouských církvích...
Závěrečný exkurs: Proč žijí
Romové především v jižní a východní Evropě?
Je samozřejmě zajímavé položit si
otázku, proč v některých evropských zemích žijí Romové v
poměrně vysokých počtech, zatímco v jiných ne. Proč jsou to
právě Bulharsko, Slovensko, Rumunsko, Srbsko, Makedonie, a ne třeba
Velká Británie, Benelux, Německo, Itálie nebo Švýcarsko?
Není
to samozřejmě dáno tím, že v těch prvních by chtěli Romové
žít, zatímco o ty druhé nejevili zájem. Je to způsobeno tím,
že západoevropské země přijímaly mnohem účinnější
opatření, která jim znesnadňovala získávat v nich obživu a žít
svým tradičním způsobem života. Tamější státní aparáty
usilovaly v lepším případě o jejich asimilaci, v horším
případě o jejich anihilaci... Postoje se zde začaly měnit až
po druhé světové válce – poté, co si Romové prošli
koncentračními tábory a poté, co jich mnoho skončilo v plynových
komorách.
Žádné komentáře:
Okomentovat