Jako lidé jsme odsouzeni k tomu, abychom se občas mýlili. Může to být způsobeno našimi omezenými poznávacími schopnostmi a malými zkušenostmi, ale na druhou stranu třeba také jenom nedostatkem odvahy podívat se na věci svýma vlastníma očima. V tomto článku bych se chtěl podělit o několik svých zkušeností z oblasti duchovního života, které s odstupem času vnímám jako slepé uličky.
Jedná se o věci, kterým jsem někdy v minulosti buď věřil, nebo (to asi častěji) jsem alespoň připouštěl, že by na nich mohlo něco být. Zároveň je ale třeba také dodat, že tyto omyly nebyly způsobeny ani tak mými omezenými poznávacími schopnostmi, jako spíš tím, že byly (a většinou stále jsou) prezentovány ze strany církve, která měla v mých očích poměrně vysokou autoritu a morální kredit.
Připadne mi, že naše církev má obecně hodně velký deficit v tom, aby vedla lidi ke zralosti a schopnosti podívat se na věci svýma vlastníma očima. Pokusil jsem se proto vypíchnout 10 bodů, u kterých se mi zdá zřejmé, že jsou trochu jinak, než jsou prezentovány různými skupinami napříč naší církví. Pokud by to někoho povzbudilo na cestě k hledání vlastní křesťanské zkušenosti, tak by článek zcela splnil svůj účel. Pokud by se při jeho čtení navíc někdo i trochu zasmál, tak by to dokonce předčilo moje očekávání :)
 |
| Rafaelův Platón |
1. Duše člověka se skládá ze tří částí: rozumu, vůle a pudů.
Pokud jsem měl možnost zaznamenat, tak v přednáškách určených pro mladé katolíky se poměrně často zmiňuje rozdělení lidské duše, jehož autorem je slavný řecký filosof Platón. Přednášející nakreslí na tabuli schéma člověka a potom do něj zakreslí tři složky – nejvyšší složku rozum, která sídlí v hlavě; vůli, která sídlí v hrudi; a nakonec také nejnižší pudivou složku, která sídlí v podbřišní oblasti.
Pokud jsem měl možnost zaznamenat, tak v přednáškách určených pro mladé katolíky se poměrně často zmiňuje rozdělení lidské duše, jehož autorem je slavný řecký filosof Platón. Přednášející nakreslí na tabuli schéma člověka a potom do něj zakreslí tři složky – nejvyšší složku rozum, která sídlí v hlavě; vůli, která sídlí v hrudi; a nakonec také nejnižší pudivou složku, která sídlí v podbřišní oblasti.
Toto rozporcování lidské duše mělo zřejmě v křesťanství hodně silný vliv, ale jsem přesvědčený o tom, že je extrémně problematické. Podle Platóna jsou tyto tři složky duše od sebe přísně oddělené, existují téměř samostatně, ale zároveň mezi nimi existuje permanentní hrozba konfliktu. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by člověk mohl směřovat k nějaké jejich vzájemné harmonii…
Platónovo rozdělení lidské duše se určitým způsobem ozývá i v definici víry Tomáše Akvinského: „Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s božskou pravdou“. V této definici se objevuje rozum a vůle, ale nějak se nám zde vytratila ta třetí složka...
Zdá se, že Bible s tím zase takové problémy nemá... Setkáme se zde se spoustou působivých obrazů, ve kterých víra úzce souvisí s jídlem (mana, křepelky, ryby, chleba, víno) nebo sexualitou (přirovnání vztahu Boha a člověka ke vztahu ženicha a nevěsty má hodně silné sexuální konotace, „poznání“ chápané jako sexuální akt, odpadnutí od Boha vyjádřené obrazem manželské nevěry).
Řekl bych, že v katolické morálce toto Platónovo (nebiblické!) schéma přežívá dodnes – to, co se týká lidské sexuality, je stále odsouváno kamsi na okraj. Nikdy jsem v kostele neslyšel kázání na téma sexuální morálky. Jsou to věci, které se zmiňují jenom ve zpovědnici, a to pokud možno co nejexplicitněji, aby je již nebylo dále potřeba rozebírat…
2. Být prolife znamená organizovat průvody městy a demonstrovat před porodnicemi…
Velmi obdivuji prolife přístup Matky Terezy, který rozhodně nezůstával jenom na teoretické úrovni. Ženám, které očekávaly narození dítěte bez dostatečného materiálního zázemí, nabízela, že jí mohou své dítě přinést a že se o něj postará. Velký obdiv si jistě zaslouží také dnešní členky jejího řádu, které v Indii vytahují z popelnic nově narozené děti.
V naší zemi samozřejmě máme baby boxy a státem garantovanou ústavní péči. Proto si však myslím, že by se prolife přístup našeho Hnutí pro život mohl projevovat třeba i nějak výrazněji než jen jako demonstrace před porodnicemi a průvody městy.
Třeba by se mohlo jednat o větší zájem o bezdomovce a lidi na okraji společnosti… Dítě, které se narodí do rodiny, ve které schází dostatek lásky nebo materiálního zázemí (nebo ještě hůře obojího), má přece jenom o trochu větší šanci stát se jednou bezdomovcem. Pokud tedy někdo o sobě říká, že je prolife, a přitom mluví s opovržením o lidech na okraji společnosti, tak si podle mého názoru trochu protiřečí...
Platónovo rozdělení lidské duše se určitým způsobem ozývá i v definici víry Tomáše Akvinského: „Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s božskou pravdou“. V této definici se objevuje rozum a vůle, ale nějak se nám zde vytratila ta třetí složka...
Zdá se, že Bible s tím zase takové problémy nemá... Setkáme se zde se spoustou působivých obrazů, ve kterých víra úzce souvisí s jídlem (mana, křepelky, ryby, chleba, víno) nebo sexualitou (přirovnání vztahu Boha a člověka ke vztahu ženicha a nevěsty má hodně silné sexuální konotace, „poznání“ chápané jako sexuální akt, odpadnutí od Boha vyjádřené obrazem manželské nevěry).
Řekl bych, že v katolické morálce toto Platónovo (nebiblické!) schéma přežívá dodnes – to, co se týká lidské sexuality, je stále odsouváno kamsi na okraj. Nikdy jsem v kostele neslyšel kázání na téma sexuální morálky. Jsou to věci, které se zmiňují jenom ve zpovědnici, a to pokud možno co nejexplicitněji, aby je již nebylo dále potřeba rozebírat…
2. Být prolife znamená organizovat průvody městy a demonstrovat před porodnicemi…
Velmi obdivuji prolife přístup Matky Terezy, který rozhodně nezůstával jenom na teoretické úrovni. Ženám, které očekávaly narození dítěte bez dostatečného materiálního zázemí, nabízela, že jí mohou své dítě přinést a že se o něj postará. Velký obdiv si jistě zaslouží také dnešní členky jejího řádu, které v Indii vytahují z popelnic nově narozené děti.
V naší zemi samozřejmě máme baby boxy a státem garantovanou ústavní péči. Proto si však myslím, že by se prolife přístup našeho Hnutí pro život mohl projevovat třeba i nějak výrazněji než jen jako demonstrace před porodnicemi a průvody městy.
Třeba by se mohlo jednat o větší zájem o bezdomovce a lidi na okraji společnosti… Dítě, které se narodí do rodiny, ve které schází dostatek lásky nebo materiálního zázemí (nebo ještě hůře obojího), má přece jenom o trochu větší šanci stát se jednou bezdomovcem. Pokud tedy někdo o sobě říká, že je prolife, a přitom mluví s opovržením o lidech na okraji společnosti, tak si podle mého názoru trochu protiřečí...
3. Je třeba vynakládat trvalé úsilí k nalezení duchovního vůdce.
Když jsem byl mladší, tak jsem byl přesvědčený o tom, že je velmi důležité najít si dobrého duchovního vůdce, který mě bude v mé víře orientovat. Trochu mě při tom ovšem děsil biblický výrok: „Slepí jsou vůdcové slepých“ (Mt 15,14), ze kterého je zřejmé, že slepí lidé mívají docela velkou tendenci vybírat si slepé vůdce. Nakonec si ale vlastně nejsem zase tak úplně jistý, jestli to opravdu byla jenom moje slepota, která způsobila, že jsem při hledání vhodného duchovního vůdce neměl příliš velké úspěchy…
Pokud jsem měl možnost to správně postřehnout, tak nejčastějšími adresáty duchovního vedení/doprovázení jsou v naší církvi ženy, a mezi nimi zvláště studentky a mladé maminky. Někdy je možná trochu podezírám z toho, že je na celé věci láká tajemná atmosféra setkání s mužem, který se zřekl některých věcí pro Boží království a výměnou za to obdržel zvláštní charisma. Nejčastější problémy, které řeší, spočívají v tom, že se cítí osamělé nebo že jim jejich partner nedostatečně naslouchá. Někdy samozřejmě také cítí potřebu svěřit se s nějakou duchovní záležitostí, kterou nedokážou správně uchopit. Kněz je většinou pozorně vyslechne a má u toho chápající výraz ve tváři.
Pokud mohu mluvit sám za sebe, tak se mi někdy zdá, že jsou kněží lidé poměrně nepraktičtí a že žijí v realitě, která nemá s tou mou zase tak mnoho společného. Uvědomuji si, že můj život souvisí asi tak z 80 % s materiálními věcmi, s jejich obstaráváním a konzumací. Připadne mi proto, že by můj duchovní život měl být především pozváním Boha do této mé trochu jednotvárné všednosti a každodennosti. To jsou ovšem věci, o kterých – jak jsem měl možnost postřehnout – je s kněžími většinou hodně obtížné hovořit.
4. Je třeba se angažovat ve prospěch zdobrovolnění celibátu, svěcení žen, uznání důstojnosti homosexuálních párů, povolení bariérové antikoncepce, umožnění přístupu ke svátostem pro rozvedené, zavedení volby biskupů a farářů…
Když jsem byl mladší, tak jsem byl přesvědčený o tom, že je velmi důležité najít si dobrého duchovního vůdce, který mě bude v mé víře orientovat. Trochu mě při tom ovšem děsil biblický výrok: „Slepí jsou vůdcové slepých“ (Mt 15,14), ze kterého je zřejmé, že slepí lidé mívají docela velkou tendenci vybírat si slepé vůdce. Nakonec si ale vlastně nejsem zase tak úplně jistý, jestli to opravdu byla jenom moje slepota, která způsobila, že jsem při hledání vhodného duchovního vůdce neměl příliš velké úspěchy…
Pokud jsem měl možnost to správně postřehnout, tak nejčastějšími adresáty duchovního vedení/doprovázení jsou v naší církvi ženy, a mezi nimi zvláště studentky a mladé maminky. Někdy je možná trochu podezírám z toho, že je na celé věci láká tajemná atmosféra setkání s mužem, který se zřekl některých věcí pro Boží království a výměnou za to obdržel zvláštní charisma. Nejčastější problémy, které řeší, spočívají v tom, že se cítí osamělé nebo že jim jejich partner nedostatečně naslouchá. Někdy samozřejmě také cítí potřebu svěřit se s nějakou duchovní záležitostí, kterou nedokážou správně uchopit. Kněz je většinou pozorně vyslechne a má u toho chápající výraz ve tváři.
Pokud mohu mluvit sám za sebe, tak se mi někdy zdá, že jsou kněží lidé poměrně nepraktičtí a že žijí v realitě, která nemá s tou mou zase tak mnoho společného. Uvědomuji si, že můj život souvisí asi tak z 80 % s materiálními věcmi, s jejich obstaráváním a konzumací. Připadne mi proto, že by můj duchovní život měl být především pozváním Boha do této mé trochu jednotvárné všednosti a každodennosti. To jsou ovšem věci, o kterých – jak jsem měl možnost postřehnout – je s kněžími většinou hodně obtížné hovořit.
4. Je třeba se angažovat ve prospěch zdobrovolnění celibátu, svěcení žen, uznání důstojnosti homosexuálních párů, povolení bariérové antikoncepce, umožnění přístupu ke svátostem pro rozvedené, zavedení volby biskupů a farářů…
Vzpomínám si, že kdysi dávno při přípravě na biřmování v mé domovské farnosti se přihlásil jeden kluk a řekl něco v následujícím smyslu: Moc rád chodím do kostela, v církvi se cítím dobře, nemám proti ní žádné výhrady, baví mě to ve spolču, ministruju, jezdím na zájezdy od kostela. Ale jedna věc mně vadí a nedokážu ji pochopit. Proč se v neděli nesmí dělat na baráku? Potřebuji nahodit barák, a když má být o víkendu hezky a pozvu si chlapy, tak bych na tom potřeboval dělat i v neděli, aby se to celé stihlo…
Tehdy jsem si říkal, že je strašné, jaké se u nás ve farnosti řeší pseudoproblémy, zatímco katolíci ve městech se angažují v problémech, které jsou uvedené v nadpisu tohoto oddílu. Musím ale říct, že dneska už bych to možná viděl trochu jinak…
Pro toho kluka to byla autentická starost, která se výrazně dotýkala jeho života. Možná to vyřešil tak, že si předem zašel za farářem pro dispens, anebo se z toho možná zpětně vyzpovídal… Možná, že muži z venkova nemají dostatečně silný hlas, aby někoho přiměli zabývat se jejich existenciálními otázkami …
Kdyby byla církev demokratickou organizací a udělalo se referendum o otázkách uvedených v nadpisu tohoto oddílu, tak bych asi s většinou z nich souhlasil. Ale vzhledem k tomu, že církev ze své povahy demokratickou organizací není, tak mi připadá, že se na tyto otázky zaměřujeme možná až příliš... Rozvedení a znovu sezdaní doufají, že by snad už letos o Vánocích mohli jít po mnoha letech znovu ke přijímání a možná budou nakonec zklamaní, že to nevyjde. Možná by bylo dobré se na tyto věci tolik nesoustředit…
Možná, že je škoda, že žijeme v době, kdy se po dvou tisících letech existence křesťanství musejí znovu otevírat a přehodnocovat tyto otázky. Možná nám potom nezbývá tolik času a energie věnovat se jiným důležitým otázkám, jako je např. smysl naší křesťanské existence, utrpení nebo vytváření kultury setkávání…
5. Před 2. vatikánským koncilem byla církev institucí, zatímco dnes je společenstvím.
Klíčovým slovem, kterým začala církev sama sebe označovat po 2. vatikánském koncilu, je společenství. Jedná se o překlad řeckého novozákonního výrazu koinónia, jehož důležitým významem je vzájemná provázanost mezi lidmi a sdílení materiálních statků (např. Sk 2,42, Řím 15,26, Žid 13,16).
Narodil jsem se až 13 let po skončení 2. vatikánského koncilu, takže jsem atmosféru oné doby nezažil. Myslím si však, že ještě v mnohém čerpal z poválečného optimismu. Lidé byli připravení budovat nový svět na troskách, které po sobě zanechala 2. světová válka. Vztahy mezi lidmi byly tehdy zřejmě o dost víc bezprostřední, než je tomu dnes.
Je vlastně paradoxní, že právě na začátku 70. let, kdy vstoupila v platnost ustanovení 2. vatikánského koncilu, se začala společnost v naší zemi výrazně atomizovat. Kněz se sice obrátil k věřícím čelem, ale vzdálenosti mezi lidmi se začaly naopak postupně prohlubovat. Jestliže tedy dnes o sobě církev tvrdí, že se stává společenstvím, tak je to možné považovat spíše za zbožné přání než za realitu.
Tehdy jsem si říkal, že je strašné, jaké se u nás ve farnosti řeší pseudoproblémy, zatímco katolíci ve městech se angažují v problémech, které jsou uvedené v nadpisu tohoto oddílu. Musím ale říct, že dneska už bych to možná viděl trochu jinak…
Pro toho kluka to byla autentická starost, která se výrazně dotýkala jeho života. Možná to vyřešil tak, že si předem zašel za farářem pro dispens, anebo se z toho možná zpětně vyzpovídal… Možná, že muži z venkova nemají dostatečně silný hlas, aby někoho přiměli zabývat se jejich existenciálními otázkami …
Kdyby byla církev demokratickou organizací a udělalo se referendum o otázkách uvedených v nadpisu tohoto oddílu, tak bych asi s většinou z nich souhlasil. Ale vzhledem k tomu, že církev ze své povahy demokratickou organizací není, tak mi připadá, že se na tyto otázky zaměřujeme možná až příliš... Rozvedení a znovu sezdaní doufají, že by snad už letos o Vánocích mohli jít po mnoha letech znovu ke přijímání a možná budou nakonec zklamaní, že to nevyjde. Možná by bylo dobré se na tyto věci tolik nesoustředit…
Možná, že je škoda, že žijeme v době, kdy se po dvou tisících letech existence křesťanství musejí znovu otevírat a přehodnocovat tyto otázky. Možná nám potom nezbývá tolik času a energie věnovat se jiným důležitým otázkám, jako je např. smysl naší křesťanské existence, utrpení nebo vytváření kultury setkávání…
5. Před 2. vatikánským koncilem byla církev institucí, zatímco dnes je společenstvím.
Klíčovým slovem, kterým začala církev sama sebe označovat po 2. vatikánském koncilu, je společenství. Jedná se o překlad řeckého novozákonního výrazu koinónia, jehož důležitým významem je vzájemná provázanost mezi lidmi a sdílení materiálních statků (např. Sk 2,42, Řím 15,26, Žid 13,16).
Narodil jsem se až 13 let po skončení 2. vatikánského koncilu, takže jsem atmosféru oné doby nezažil. Myslím si však, že ještě v mnohém čerpal z poválečného optimismu. Lidé byli připravení budovat nový svět na troskách, které po sobě zanechala 2. světová válka. Vztahy mezi lidmi byly tehdy zřejmě o dost víc bezprostřední, než je tomu dnes.
Je vlastně paradoxní, že právě na začátku 70. let, kdy vstoupila v platnost ustanovení 2. vatikánského koncilu, se začala společnost v naší zemi výrazně atomizovat. Kněz se sice obrátil k věřícím čelem, ale vzdálenosti mezi lidmi se začaly naopak postupně prohlubovat. Jestliže tedy dnes o sobě církev tvrdí, že se stává společenstvím, tak je to možné považovat spíše za zbožné přání než za realitu.
6. Jsme živou církví, která cítí své povolání být kvasem sekularizované společnosti.
Během návštěvy českých biskupů Ad limina apostolorum v listopadu 2005 pronesl papež Benedikt XVI. proslov, ze kterého uvedu krátkou citaci:
Během návštěvy českých biskupů Ad limina apostolorum v listopadu 2005 pronesl papež Benedikt XVI. proslov, ze kterého uvedu krátkou citaci:
V setkáních s každým z vás jsem měl příležitost poznat velmi živou církev, která cítí své povolání být kvasem sekularizované společnosti, jež se ale zároveň a často s nostalgií zajímá o osvobozující, i když náročné poselství evangelia.
Na tato papežova slova se nevztahuje papežská neomylnost, a tak snad nebude tolik vadit, když s nimi budu polemizovat. To, že se naše církev postupně stává solí nebo kvasem, je samozřejmě lákavý eklesiologický obraz, ale s realitou to asi nemá mnoho společného.
Několikrát jsem měl možnost zaslechnout názor, že se naše církev sice početně zmenšuje, ale že to vlastně zase tolik nevadí, protože v ní díky tomu zůstávají už jenom zralí lidé, pro které je víra v životě skutečně důležitá. Osobně se ale stále nemohu zbavit dojmu, že právě zralost je tím, co naše církev skutečně a akutně postrádá...
7. Uzdravme si svoje rodové kořeny.
V r. 2007 se stala mezi českými katolickými křesťany bestsellerem kniha britského psychiatra Kennetha McAlla Uzdravování rodových kořenů. (více v 5 let starém článku na tomto blogu). Téma rodinné zátěže související s vinami předků je v naší zemi zřejmě spojeno hlavně s hnutím Charismatické obnovy.
Zdrojem duchovního zla, které se následně šíří dalšími generacemi, může být podle této teorie hřích některého z našich předků (např. vražda, okultní praktiky, potrat), ale třeba také nešťastná náhoda (samovolný potrat, tragické úmrtí). Pokud se v našem životě opakují některé vzorce chování nebo psychické zátěže, pak je podle tohoto přístupu velmi pravděpodobné, že je naše rodina v zajetí nějakého duchovního zla.
Možná je škoda, že proti této rozšířené praxi naši biskupové nějak účinněji nezasahují. Já osobně jsem totiž pochopil křesťanství jako radostnou zvěst o tom, že nejsme našimi rodinnými vazbami do takové míry definováni (nebo dokonce spoutáni) a že si s podobnými věcmi nemusíme zase tolik lámat hlavu.
Připadne mi, že v pozadí praxe uzdravování rodových kořenů je představa rodiny jako toho rozhodujícího v životě člověka. Zdá se mi, že se s touto představou do značné míry ztotožnila i naše církev, která považuje rodinu za jednu ze svých základních priorit. Neměla by ale církev rodinné vazby naopak spíše trochu relativizovat…? (Mt 10, 34-37, Mt 12, 46-50, Mt 19, 29).
8. Modlitba je (nepříjemnou) povinností, ke které je potřeba přistupovat s optimistickým naladěním.
Náboženskou výchovou, kterou jsem prošel, mi bylo vštěpováno, že modlitbu je potřeba v prvé řadě chápat jako naši povinnost vůči Bohu. Ve většině případů nemůžeme očekávat, že tato povinnost bude moc příjemná, podobně jako třeba není moc příjemné, když umýváme nádobí, vysáváme prach nebo se věnujeme nějaké jiné rutinní činnosti.
Někdy sice také zaznělo, že by měla být modlitba výrazem našeho vztahu k Bohu. Připadne mi ale, že to bylo většinou spíš plácnutí do větru, protože základem jakéhokoli vztahu je samozřejmě vlastní zkušenost – a k něčemu takovému jsme příliš povzbuzováni nebyli.
Vztah k Bohu je takovým vztahem, do kterého bychom měli vkládat sebe celé, s veškerými svými potřebami, obavami a radostmi. Záměrně uvádím napřed potřeby a obavy, a až potom radosti. Mám totiž někdy pocit, že radosti jsou v naší církvi možná trochu preferovány na úkor potřeb a obav.
Věřící jsou vyzýváni, aby dokázali vidět především to dobré. Bývá hodnoceno pozitivně, pokud se člověk dokáže usmívat, i když k tomu třeba zrovna nemá mnoho důvodů. Úsměv na tváři bývá považován za spolehlivý indikátor toho, že jsme dobrými křesťany. Někdy proto může dát hodně práce, než se této pózy dokážeme zbavit…
9. Papež František mívá hezká kázání, ale to, co říká, se týká především Latinské Ameriky.
Vzpomínám si na krásné chvíle před dvěma lety, když se na balkonu u baziliky sv. Petra objevil nový papež František a poprvé pronesl svoje nezaměnitelné „Buona sera!“.
Od té doby jsme v jeho kázáních a proslovech měli možnost vyslechnout mimo jiné slova o pastýřích, kteří by měli být cítit svými ovcemi; o skartační kultuře, ve které jsou lidé obětováni modlám zisku a spotřeby; o unavené Evropě, ze které se stala neplodná babička; nebo o absenci vztahů a pout jako o nemoci, která se šíří Evropou.
Takže si přece jenom myslím, že se nás to týká – a možná dokonce o dost víc, než jsme si ochotní přiznat...
Vzpomínám si na krásné chvíle před dvěma lety, když se na balkonu u baziliky sv. Petra objevil nový papež František a poprvé pronesl svoje nezaměnitelné „Buona sera!“.
Od té doby jsme v jeho kázáních a proslovech měli možnost vyslechnout mimo jiné slova o pastýřích, kteří by měli být cítit svými ovcemi; o skartační kultuře, ve které jsou lidé obětováni modlám zisku a spotřeby; o unavené Evropě, ze které se stala neplodná babička; nebo o absenci vztahů a pout jako o nemoci, která se šíří Evropou.
Takže si přece jenom myslím, že se nás to týká – a možná dokonce o dost víc, než jsme si ochotní přiznat...
10. Boha bychom si neměli představovat jako soudce (byť třeba spravedlivého...)
Z duchovního života katolických křesťanů se v posledních letech začíná trochu vytrácet obraz Boha jako spravedlivého soudce. Namísto něj se dává přednost spíše obrazu milosrdného lékaře.
Možná by ale bylo dobré poukázat na to, že se tyto dva obrazy spolu nemusejí vylučovat. Milosrdenství totiž nemusí vylučovat, že jsme spatřováni takoví, jací jsme – ne jako lepší nebo horší, než ve skutečnosti jsme.
Naše postmoderní doba s sebou přináší to, že jsou věci často vytrhávány ze svého kontextu. Hrajeme spoustu různých rolí, které spolu zase tak mnoho nesouvisí. V takovém světě je hodně těžké hodnotit nějakého člověka, protože ho málokdy známe vcelku. Často dokonce nemusíme znát úplně dobře ani sami sebe…
A tak mi možná ani nevadí, že to, co bychom měli zažít po smrti, je v katolické nauce tradičně označováno jako „soud“. Jsem si samozřejmě vědom toho, že to nemusí dopadnout úplně dobře, ale mám radost z toho, moje špatné stránky budou skutečně hodnoceny jako špatné, že moje dobré stránky (pokud budou nějaké takové shledány) budou hodnoceny jako dobré, že budou správně rozpoznány moje limity a že snad také bude přihlédnuto k mým dobrým úmyslům.
Naše postmoderní doba s sebou přináší to, že jsou věci často vytrhávány ze svého kontextu. Hrajeme spoustu různých rolí, které spolu zase tak mnoho nesouvisí. V takovém světě je hodně těžké hodnotit nějakého člověka, protože ho málokdy známe vcelku. Často dokonce nemusíme znát úplně dobře ani sami sebe…
A tak mi možná ani nevadí, že to, co bychom měli zažít po smrti, je v katolické nauce tradičně označováno jako „soud“. Jsem si samozřejmě vědom toho, že to nemusí dopadnout úplně dobře, ale mám radost z toho, moje špatné stránky budou skutečně hodnoceny jako špatné, že moje dobré stránky (pokud budou nějaké takové shledány) budou hodnoceny jako dobré, že budou správně rozpoznány moje limity a že snad také bude přihlédnuto k mým dobrým úmyslům.
Žádné komentáře:
Okomentovat