Křesťanství jako rodinná záležitost?

Bydlíme v rodinném domě, pořádáme rodinné oslavy, na které zveme rodinné příslušníky, jezdíme na rodinnou dovolenou, večer u televize jíme rodinné balení chipsů, sledujeme rodinné seriály, snažíme se udržovat si vyrovnaný rodinný rozpočet a případně si ukládat nějaké rodinné úspory, dětem píšeme do žákovské knížky jako omluvenku "rodinné důvody", usilujeme o to, aby stát prosazoval důslednější rodinnou politiku, naše tělesné pozůstatky budou jednou uloženy do rodinného hrobu.

Ale také chodíme do rodinných poraden, hledáme svoji rodinnou anamnézu a my katolíci někdy necháváme sloužit mše za uzdravení svých rodinných kořenů. I když – jak se zdá – tato posledně zmiňovaná skutečnost již nebude možná, protože k ní Česká biskupská konference vydala v listopadu 2010 poměrně negativní stanovisko.

Výše uvedený text může vypadat jako snaha obelstít internetové vyhledávače a přivést na tyto webové stránky lidi hledající řešení otázek souvisejících s rodinnými záležitostmi. Myslím si však, že frekvence použitého slova "rodinný" věrně odráží důležitost, kterou mu většina lidí ve svém životě přikládá. Rodina je základ státu. Nezřídka je to zázemí, ze kterého vycházíme do nepřátelského okolního světa, abychom v něm získali materiální prostředky a sociální status. Téměř můžeme být v pokušení říci, že rodina je alfou i omegou (i když jako křesťané bychom to asi říkat neměli...).

Jak ale všichni dobře víme, rodina nemusí vždycky znamenat jenom bezpečí, zázemí, přijetí, vzájemnou důvěru a lásku. O tom, co se odehrává za zdmi našich domů postavených z kvalitních tvárnic či cihel, zateplených silnou vrstvou izolace a osazených neprodyšnými plastovými okny se žaluziemi, o tom nemusejí mít ostatní lidé ani ponětí. Často až s odstupem času se dozvídáme o tom, že v našem blízkém okolí docházelo k domácímu násilí, ať už fyzickému či duševnímu, a často se to nedozvíme vůbec. Všichni jsme už někdy viděli v televizních zprávách udivené sousedy, kteří reagují na skandální odhalení takových případů slovy jako: "Vždyť oni vypadali jako velice slušní lidé. Nikdy jsme s nimi neměli žádné konflikty, skvěle jsme spolu vycházeli!".

Velký důraz neklade na rodinu pouze většinová společnost, ale také církev – a je dokonce možné, že ještě o něco větší. V rámci každé diecéze působí centrum pro rodinu, které rozsahem svých aktivit předčí jak centrum pro seniory, tak zřejmě i centrum pro mládež. Politická strana, která nese ve svém názvu přívlastek "křesťanská", hovoří o potřebě podporovat rodinu více než kterákoli jiná.

V našich katolických kostelech je běžnou praxí sloužení mší za zemřelé předky. Nezřídka však dochází také k tomu, že jsou slouženy mše za "uzdravení rodových kořenů". Jistým způsobem se tím předpokládá, že v rámci rodiny může přecházet z generaci na generaci duchovní zlo, které má souvislost s vinami předků. Za oporu tohoto přístupu by mohl být pokládán biblický výrok: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20, 5).

Česká biskupská konference se však nyní k této praxi vyslovila záporně. Výše uvedený biblický citát je interpretován tak, že v rámci rodiny sice může docházet k přenosu duchovního zla, ale spíše než o samovolném přenosu (např. na základě prokletí) se zde hovoří o špatném příkladu, který starší generace předkládá mladší generaci. Jedná se tedy o jistý druh návyku, který nová generace získává na základě neustálého kontaktu se svými předky. Terminologií, kterou dnes používá teologická antropologie, bychom snad mohli hovořit o "solidaritě hříchu". Podobným způsobem komentuje biblický citát z knihy Exodus už Tomáš Akvinský. O "třetím i čtvrtém pokolení" se zde podle něj hovoří proto, že právě tolik generací určitého rodu může spolu přijít do vzájemného kontaktu.

To podstatné, co jsem chtěl v této úvaze sdělit, je to, že si nemyslím, že by rodina představovala jakousi absolutní hodnotu a nedotknutelnou autoritu. Zdá se mi, že nové prohlášení biskupské konference je s touto myšlenkou určitým způsobem v souladu. Rodinné vazby nejsou chápány jako něco absolutního, co by člověka nutně určovalo, a v některých případech dokonce svazovalo. Pozornému čtenáři evangelií jistě neuniklo, že jsme jako křesťané povoláni k tomu, abychom partikulární zájmy své rodiny překročili a snažili se vytvářet širší společenství, které by nebylo založené pouze na pokrevním příbuzenství (srv. Mt 10, 34-37, Mt 12, 46-50, Mt 19, 29).

Dnešní církev by podle mého názoru neměla ztrácet ze zřetele to, že spása se neodehrává v rámci rodiny, ale že je to ve skutečnosti ona sama, které se dostalo tohoto privilegia. Církev by tedy asi neměla být organizací, která poskytuje sociální služby orientované na rodinu. Neměla by zapomínat na to, že je povolána stát se společenstvím, které přemosťuje a zastřešuje třídní, generační i genderové rozdíly.

Na závěr ocituji pasáž z Úvodu do křesťanství Josefa Ratzingera:
"Církev má být v rozštěpeném světě znamením a prostředkem jednoty, má překračovat a spojovat národy, rasy a třídy. Jak mnoho i v tom církev opět zklamala, to víme: již ve starověku jí připadalo nesmírně těžké být společnou církví barbarů a Římanů, v novověku se jí nepodařilo zabránit sporům křesťanských národů a ani dnes se jí ještě nepodařilo spojit bohaté a chudé tak, že přebytek jedněch by sloužil nasycení druhých – znamení společenství stolu zůstává i nadále nesplněné [...], především však, místo účtování s minulostí, se musíme otevřít hlasu přítomnosti a pokusit se v ní vyznávat katolicitu nejen v Credu, nýbrž uskutečňovat ji v životě našeho rozervaného světa."


Žádné komentáře:

Okomentovat