Křesťanství pro všechny, nebo jen pro někoho?

V otázce, která je položená v nadpisu tohoto článku, se podle mého názoru skrývá jedno ze základních dilemat současné církve. Křesťanství už dnes zcela určitě nepředstavuje něco samozřejmého, do čeho by se člověk narodil, v čem by byl vychován, co by předal svým dětem a v čem by také zemřel. Jakékoli náboženské přesvědčení je dnes do značné míry otázkou vlastní volby.

Této skutečnosti si je církev jistě dobře vědomá. Jednotná evropská křesťanská civilizace, kterou se snažila budovat od 4. století po Kr., dnes leží do značné míry v troskách. Většina lidí sice cítí respekt ke kultuře, která v těchto uplynulých století vznikala, málokdo však bere vážně vlastní obsah sdělení, které se církev snaží předávat. 

Lidé často obdivují velkolepé křesťanské chrámy, dokáží ocenit výtvarná a hudební díla s křesťanskou tematikou, váží si vzdělanosti, která v těchto uplynulých dobách kvetla. Dokáže je dojmout příběh betlémského dítěte, narozeného ve stáji a položeného do krmítka pro dobytek. K Vánocům pro mnoho lidí neodmyslitelně patří návštěva „půlnoční“ a shlédnutí betlémku. Někteří rodiče mají po narození dítěte nutkání zajít za farářem, aby jej pokřtil. Stále ještě lze najít hodně nastávajících nevěst, které touží mít svatbu v kostele. Mnoho lidí si přeje, aby nad jejich tělesnými pozůstatky byla sloužena mše a aby byly následně uloženy tradičním způsobem do země.

Zde ale povědomí, které má běžná společnost o křesťanství, často končí. Ježíš byl pro většinu lidí moudrý muž, jehož přínos je srovnatelný např. s Konfuciem, Buddhou, Sokratem či Mohamedem. Byl to člověk bojující proti zkostnatělé společnosti, který svým působením narazil u tehdejších autorit. Kult, který se potom kolem něj rozvinul, ovšem podle názoru většiny lidí napomohl vytvořit novou instituci, značně odtrženou od reality, která si neuvědomuje, že v životě jde především o to, aby si jej člověk co nejlépe užil a vyzískal z něj co nejvíce požitků.

Jak jsem již zmínil, v minulosti se církev nacházela ve zcela jiné pozici. Od vládců evropských národů dostala vskutku velkolepé pověření – přivést ke křesťanství úplně všechny lidi, a to bez ohledu na to, jestli o to budou stát nebo nikoli. Přijetí nové křesťanské víry s sebou ve středověku jistě neslo velký kulturní pokrok; znamenalo zároveň i přihlášení se k dědictví zaniklé antické civilizace. Ve srovnání s prvními křesťanskými stoletími zde ale byl jeden velký rozdíl. Křesťanství již nebylo otázkou vlastní volby (kvůli níž mohl člověk dokonce utrpět určitou újmu). V této nově vzniklé situaci člověk naopak riskoval, pokud se s tímto náboženstvím alespoň vnějškově neztotožnil.

Můžeme si zde uvést zajímavou ilustraci vnitřní distance, kterou v uplynulých staletích někteří lidé vůči křesťanství pociťovali a která se nám dochovala v jazycích všech evropských národů. Jedná se o porušování druhého z přikázání křesťanského Desatera – „nevezmeš jména Božího nadarmo“. Těžko bychom mohli očekávat od člověka, který by byl z křesťanstvím vnitřně ztotožněný, že bude svůj nahromaděný hněv ventilovat výrazy jako krucifix, ježišmarja, sakra, himlhergot apod. Tyto výrazy byly v minulosti poměrně rozšířenou součástí slovníku mnoha lidí. Jestliže se dnes začínají pomalu vytrácet, tak to není proto, že by byli lidé zbožnější, ale prostě proto, že křesťanství ztrácí svůj donucovací monopol.

Církev se v uplynulých staletích snažila vytvořit jednotnou křesťanskou identitu, která by byla všem společná. Je si však třeba uvědomit, že tak činila na objednávku vladařů evropských národů, který měli zájem právě o tento model christianizace a ne žádný jiný. Náboženství hrálo v každé středověké společnosti příliš zásadní roli na to, než aby bylo možné ponechat jeho volbu na osobním rozhodnutí každého člověka. Ještě v 18. století byla v naší zemi důrazně uplatňována zásada „cuius regio, eius religio“ (komu patří země, toho je i víra).

Dnes nám zřejmě nezbývá nic jiného než se smířit se skutečností, že křesťanství asi neosloví úplně každého. Jedná se o náboženství poměrně neobvyklé: mluví se v něm hodně o pokoře, chudobě, odříkání rozkoší, člověk se odkazuje na víru v onen svět. Asi to nejsou hodnoty, které by většina lidí spontánně přijímala. Na vesnici, ve které žiji, byly ještě před pouhými padesáti lety na dětech v hodinách náboženství aplikovány tělesné tresty, jejichž cílem bylo zlomit odpor, který jejich přirozenost kladla v přijetí křesťanských hodnot. Dnes by již něco takového nebylo možné. 

Církev se však za této situace může dostat do pokušení rezignovat na svoje staleté poslání přivádět k víře všechny lidi. Klíčovou roli zde hraje skutečnost, že již chybí poptávka ze strany státu. V období komunismu bylo křesťanství (tu více, tu méně) potíráno, dnes je jeho společenská pozice jen velice obtížně čitelná. Církev si je v této pozici hodně nejistá. Položme si tedy otázku: Koho se dnes vlastně snaží církev oslovit? Kdo je v současnosti hlavním adresátem „radostné zvěsti“ v naší zemi?

Je třeba přiznat, že okrajově stále ještě přežívá tradiční model křesťanství, setkáme se s ním především v některých oblastech Moravy a Slezska. Křesťanství je zde bráno jako něco samozřejmého, děti a mladí lidé zde téměř automaticky přijímají iniciační křesťanské svátosti (křest, první svaté přijímání a biřmování). U člověka se zde předpokládá nereflektované začlenění do církevních struktur.

Od církve se pravděpodobně nedá očekávat, že by od tohoto modelu sama od sebe upustila, a to přesto, že se vůbec nesnaží odpovídat na otázky, které si dnešní lidé kladou. Církev je na tento způsob předávání křesťanství navyklá a cítí se v něm jako doma. Sama se jej proto dobrovolně nevzdá a může ještě nějaký čas trvat, než poptávka po něm zcela utuchne.

Další oblast působení současné církve bychom mohli označit jako „společensky prospěšné křesťanství“. Stát, který je v naší zemi zaměstnavatelem kněží, má zájem na tom, aby církev vykonávala činnost, která přispívá k upevňování společenských struktur. Kněží proto působí v nemocnicích, hospicech, armádě, věznicích... Měli by být otevření k požadavkům na udělení křtu, svátosti manželství či žádostem o uspořádání křesťanského pohřbu. Měli by se věnovat opravám kostelům, které jsou často památkově chráněnými objekty. Na Vánoce by měli lidem říct něco „voňavoučkého“, co by jim zpříjemnilo tyto krásné rodinné svátky.

Adresátem tohoto působení církve je sice společnost jako celek, zdaleka ne všichni lidé však mají o tyto církví poskytované služby  zájem. A je vlastně otázkou, jestli je v tomto případě vůbec vhodné mluvit o „křesťanství“... Možná by bylo lépe hovořit prostě o sociálních službách.

Konečně se dostáváme k poslednímu modelu působení dnešní církve. Pracovně bych jej označil jako „křesťanství jen pro někoho“, což odráží můj dojem, že se církev ve svém působení zaměřuje především na některé konkrétní skupiny obyvatel. 

Církev postupně nemohla nedospět ke zjištění, že radostná zvěst, k jejímuž předávání dostala od Krista pověření, neoslovuje všechny lidi. Zatímco před sto lety byla celá společnost formálně katolická, dnes se k církvi hlásí jenom kolem 30 % obyvatel. Návštěvnost bohoslužeb se pohybuje pouze kolem 5 %. Církev za této situace přijala novou terminologii. Křesťanská menšina je někdy přirovnávána ke kvasu, který prokvasí celou společnost, ke světlu světa či soli země.

Není možné přehlédnout, že se dnes k církvi hlásí především staří lidé (a mezi nimi pak zvláště ženy). Zdá se mi však, že se církev  ve svém působení zaměřuje hlavně na dvě skupiny obyvatel: na mladé lidi a na rodiny s dětmi – právě v nich je spatřováno ono světlo světa či sůl země. V každé diecézi naší země nalezneme centra pro mládež a pro rodinu, která vyvíjejí poměrně rozsáhlou činnost.

Církev se snaží mladé lidi oslovovat výrazovými prostředky současného světa. Neodmítá rockovou hudbu, která je dnešní mládeži blízká, nepředpisuje styl oblékání, který by se příliš odlišoval od většinového. Jsou podporovány sportovní aktivity. Mladí lidé jsou vedeni k angažovanému postoji v církvi i ve společnosti. Často se pořádají setkání mládeže, na kterých mohou získat prožitek toho, že věřících mladých lidí není zas tak málo.

Problém však může nastat tehdy, když se mladým lidem zapomene říct, že křesťanství je „bláznovskou zvěstí“, která je v konečném důsledku ve značném rozporu s hodnotami většinové společnosti. A troufám si říct, že nejenom té antické, v níž žil sv. Pavel, ale i té postmoderní, ve které žijeme svoje životy my.

Druhou významnou skupinou jsou rodiny s dětmi. Zdá se mi, že církev považuje za ideální stav početnou rodinu. Poměrně často jsou prezentována „svědectví“ těchto rodin o radostech a strastech jejich života. Rodina je institucí, kterou se církev snaží ze všech sil podporovat. Politická strana, která nese ve svém názvu  označení křesťanská, má ve svém programu podporu rodin s dětmi více než kterákoli jiná strana. Má to však i svoje určitá rizika – může to svádět k dojmu, že křesťanství je možné plnohodnotně žít především v rámci rodiny. A jak dobře víme, je dnes spousta rodin vnitřně rozvrácených a mnoho lidí nežije v manželství vůbec.

Jak jsem se snažil ukázat, domnívám se, že dnešní orientace naší církve má určitá rizika. Moc bych si přál, aby se církev podařilo otevřít pro co nejvíce lidí, které by přitahovaly skutečné křesťanské hodnoty. Ten, který nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky,  určitě může vnitřně oslovovat dokonce i nevěstky a celníky. Církev by tedy neměla ve svém působení zapomínat ani na ně.