Limity služby potřebným

V tomto článku se pokusím zamyslet nad tím, jakým způsobem je poskytována pomoc potřebným lidem v naší společnosti a především pak v české katolické církvi. Domnívám se, že obecně rozšířené hodnocení této problematiky je trochu jednostranné, a chtěl bych se proto na celou věc podívat z trochu jiného úhlu.


Za hlavní problém pomoci potřebným v naší zemi pokládám to, že jí velice často schází zaměření na konkrétního člověka v jeho specifické nouzi. Největším dobrodincem je v naší společnosti stát, který přerozděluje peníze ze svého rozpočtu. Pokud věnuje nějaké finanční prostředky, nebývá tomu tak proto, že by mu záleželo na konkrétním člověku. Stát je nakonec především vykonavatelem vůle svých občanů, kteří se staví k lidem nacházejícím se na okraji společnosti se značnou nedůvěrou.
  
Obecná shoda panuje v tom, že by se mělo pečovat o umírající lidi. Se soucitem širší veřejnosti jistě mohou počítat týrané a zneužívané děti (pokud jsou ovšem tyto případy odhaleny…). Něco podobného platí také o ženách vystavených domácímu násilí nebo očekávajících narození dítěte bez dostatečného sociálního zázemí. Vždy však bude existovat mnoho lidí, kteří do žádné z těchto kategorií nespadají nebo to nemohou dostatečně spolehlivě prokázat.
  
K tomu, aby byla člověku poskytnuta pomoc, je většinou zapotřebí doložit různé dokumenty či potvrzení. Je třeba vlastnit občanský průkaz, mít trvalé bydliště v dané lokalitě, získat potvrzení od sociálního pracovníka o tom, že je osoba týrána, mít potvrzení o zdravotním postižení (které musí navíc dosahovat určité procentuální hranice), splnit podmínky pro zařazení do nějakého sociálního programu (vyžaduje se příslušnost k nějaké národnosti, sexuální orientaci nebo nějaká specifická závislost) apod. 

Jen stěží je možné přehlédnout, že ulice velkých měst v naší zemi jsou dnes plné lidí, kteří žijí ve velmi svízelných podmínkách. Nemají vlastní bydlení, stálou práci, ztratili často základní společenské návyky a jsou závislí na alkoholu či drogách. Většina "slušných" lidí s nimi nechce mít nic do činění, jakýkoli kontakt s nimi je jim značně nepříjemný. Jako stálí daňoví poplatníci očekávají od státu, že je pokud možno "uklídí" někam, kde by s nimi nemuseli přicházet do styku. Ale pomáhat jim? – Proč? Za svoji situaci jsou přece odpovědní sami! 

Tady naráží činnost veřejných charitativních zařízení na svoje limity. To, co nabízejí, je totiž vždy rozhodujícím způsobem závislé na postoji většinové společnosti. Tato veřejnost často dokáže projevit soucit s bídou, která se odehrává na druhém konci planety (velkou roli zde sehrává prezentace ze strany sdělovacích prostředků) a zároveň dokáže být zcela lhostejná k tomu, co se děje za zdí obývacího pokoje. 

Jakým způsobem k této situaci přistupuje česká katolická církev? V r. 2007 byl veřejnosti představen závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve. Nalezneme v něm mimo jiné následující pasáž:

Diakonická složka života je spolu s hlásáním evangelia a udělováním svátostí podstatnou a neoddělitelnou součástí jejího poslání jak vůči potřebným členům církve, tak vůči okolnímu světu.“

(Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, článek 218, ČBK 2007).

V dokumentu se dále hovoří, že diakonie (služba potřebným lidem) může být poskytována na několika úrovních. Může se jednat o pomoc na nějaké vyšší úrovni (diecézní, oblastní, farní), může se však odehrávat také v běžném mezilidském kontaktu („od člověka k člověku“). Kromě toho je zmiňována "politická diakonie", jejímž cílem je prosazovat činnosti občanské společnosti a církví na politické úrovni.

Na první pohled by se mohlo zdát, že si česká katolická církev vede velmi dobře. V každé diecézi působí diecézní charita se sítí poboček, jejichž zaměstnanci jsou často věřící lidé; v kostelech se pořádají sbírky, které pomáhají financovat jejich činnost. Problém je ovšem v tom, že činnost této diakonie je opět rozhodujícím způsobem limitována postojem většinové veřejnosti, která určuje, co je a co není utrpení, které utrpení je a které není zasloužené, a případně co je třeba doložit, aby bylo něco jako utrpení oficiálně uznáno. Právě ona totiž z větší části financuje činnost charit – ať už přímo nebo prostřednictvím svých daní. Člověk, který se ocitl v nouzi, je zařazen do určitého sociálního projektu  a teprve v rámci jeho pravidel může obdržet pomoc. Ne vždycky má při tom to štěstí, že jsou vnímány jeho konkrétní a specifické potřeby.  

Vraťme se ještě k výše zmíněnému textu z plenárního sněmu. Říká se zde, že diakonie je podstatnou a neoddělitelnou součástí poslání církve – projevovat by se měla v prvé řadě dovnitř církevního společenství a dále pak i vůči okolnímu světu.

Co se týká charity směřující dovnitř církve, připravenosti nést spolu s ostatními jejich břemena, tak není možné než konstatovat, že naše církev má k ideálu velice daleko. S jakýmkoli projevem diakonie na farní úrovni se setkáváme pouze velmi zřídka.

Ve farnostech s převládajícími tradičními i novými formami zbožnosti se občas objevuje projekt „adopce na dálku“, organizují  se sbírky na postižené válečnými a živelnými pohromami (Bosna, povodně, tsunami, Haiti) a občas i sbírky určené na provoz charitních zařízení. Diakonii, která by směřovala dovnitř farního společenství, jsem však měl možnost zaregistrovat pouze jedinkrát v životě – ve farnosti sv. Václava v Olomouci, kde místní farář organizoval (a pravděpodobně stále organizuje) sbírky pro členy farnosti, kteří se ocitli v nouzi.

To, že zažité hodnocení může být někdy problematické, si můžeme ukázat na příkladu jiné farnosti ze stejného města, která často bývá označována jako „živá“. Jedinou oficiální aktivitou diakonické povahy, která je zde provozována,  je však každoroční mikulášské pásmo koled pro obyvatele domova důchodců, zatímco dovnitř tohoto „živého společenství“ žádná diakonie nesměřuje. Domnívám se, že by  proto bylo vhodné hodnocení této a jiných farností poněkud přehodnotit. Jestliže zde totiž schází diakonie, pak (ve světle zmiňovaného dokumentu) chybí něco podstatného, co není možné vynahradit ničím jiným.

Po 2. vatikánském koncilu je církev často označována jako společenství (z řec. koinónia, které je možné překládat také jako: sdílení, odevzdání, ochota dělit se; sbírka). Jak jsem se snažil ukázat, na farní úrovni se v naší církvi setkáme s něčím podobným pouze velice zřídka.  

Za veliký nešvar naší církve proto považuji to, že v ní během posledních desetiletí převládla atmosféra, která od věřících očekává optimistické naladění: úsměv na tváři bývá pokládán za spolehlivý indikátor toho, zda se jedná či nejedná o dobrého křesťana. Lidé, kteří nesou nějaké břemeno, se  nejenomže  většinou pomoci nedočkají, ale dokonce mohou být svým „společenstvím“ i marginalizováni, jestliže se nedokáží chovat dostatečně optimisticky…

Abych však neskončil úplně negativně – přes to všechno nejde vyloučit, že ve farnostech určitá mezilidská solidarita existuje  Může zde existovat solidarita, která směřuje přímo "od člověka k člověku" a která ze své povahy nemusí být na první pohled vždy patrná.

1 komentář:

  1. Pěkný článek, hlavně ten předposlední odstavec přesně vystihuje dnešní situaci.

    OdpovědětSmazat