Tři "velké" formy ženského života podle Gertrudy von le Fort: MATER – MATKA

Zatímco formy virgo a sponsa, které byly načrtnuté v předchozích článcích, se určitým způsobem vztahovaly ke spolupůsobení muže a ženy při kulturní tvorbě – a tedy k utváření lidských dějin – představuje podle Gertrudy von le Fort mater formu nadčasovou. Její povaha zůstává napříč všemi historickými obdobími stále stejná.

Mateřská žena […] je právě žena nepodléhající času, žena nad časem, za všech dob a u všech národů stejná. […] Jako se v matce neprojevuje zvláštnost a jedinečnost osoby, neprojevuje se v ní ani zvláštnost a jedinečnost doby. U matky každý časový program končí, protože čas nemá nad matkou žádné moci. V postavě virgo stojí žena ve vztahu k době osamělá, v postavě sponsa sdílí dobu s mužem, který jí stojí po boku, v postavě matky čas přemáhá: […] matka je vždy táž; matka je nesmírné bohatství, ticho a neproměnnost přijímaného, chovaného a rodícího se života, bohatství, jež lze srovnávat jedině s úrodným lůnem země.¹

Konstatuje, že v její době se smysl pro mateřství značně oslabil. Velký díl viny na tom podle ní nese pokrok moderního lékařství a hygieny. Přirozené mateřské vlohy značně utrpěly rozsáhlou technizací společnosti. Porod na klinice znamená odtržení tajemství zrození od rodinného prostředí a ztrátu smyslu pro přírodní prasíly. Moderní lékařství nabízí na jednu stranu zvýšenou možnost zachovat dítěti život, na druhou stranu však nabízí také zvýšenou možnost zabránit početí či dokonce vznikající život odstranit.²

Dále si všímá toho, jakým způsobem je matka zobrazována v umění. Říká, že pouze velice zřídka je postava matky představována v dramatické literární tvorbě, v níž jde především o vykreslení lidské osobnosti. Z toho důvodu je pro ni postava matky, jejíž život se odehrává především v ústraní, poměrně nezajímavá. Něco podobného platí i o sochařství – konstatuje, že v řeckém sochařství se postava matky s dítětem takřka nevyskytuje. Jestliže křesťanství zobrazuje madonu s dítětem, pak je to podle Gertrudy von le Fort proto, že centrální úlohu zde hraje dítě Ježíš, a Maria je pouze jakoby svícnem, který nese toto světlo. 

Uměleckou formou, kterou je nejlépe možné vystihnout postavu matky, představuje román: má totiž vztah ke každodennosti, nepatetičnosti a k nepatrným věcem. Kromě toho je matka také vděčným námětem lidového umění.³

Vedle přirozeného tělesného mateřství rozlišuje autorka duchovní mateřství. Fyzické mateřství je podle ní pouze symbolem mnohem obecnější vlohy, která je vepsána do přirozenosti každé ženy a která se projevuje jako péče o všechno, co je ubohé a slabé. Svět podle ní bez takovéto ženy nemůže existovat.

Svět potřebuje ženu-matku, protože svět je ubohé, bezmocné dítě. Člověk přichází na svět slabý a ve veliké slabosti zase ze světa odchází: matce, která balí dítě do plen, odpovídá milosrdná ženská ruka, podpírající starce a stírající umírajícímu s čela studený pot. Ale mezi narozením a smrtí neleží jen vykonaný čin vítězného člověka, ale i nekonečná klopota cesty, nepřetržitá všednost, všechno to, co patří k bídě těla a života. Žena-matka je ustanovena za tichou správkyni toho nesmírného dědictví bídy a klopoty, které se nikdy nevyčerpá.⁴

Bezvýhradná mateřskost má v tomto směru úzkou souvislost s panenstvím, skrze které se rovněž ukazuje poslední hodnota osoby nezávislá na jakémkoli viditelném díle.⁵ Nepatrní, slabí lidé jsou podle autorky na světě proto, aby lidstvo odkazovali k Božímu milosrdenství. Velice jasně totiž ukazují, že člověk má své hranice a že se nemůže obejít bez Božího milosrdenství. Žena se prostřednictvím svého duchovního mateřství podílí na hlásání nebeského království, které patří slabým a poníženým tohoto světa.⁶

Z tohoto hlediska si autorka klade otázku, ve kterých povoláních může žena svoje duchovní mateřství uplatnit. Konstatuje, že existuje spousta povolání, která připouštějí jak mužské, tak i ženské pojetí. Žena k nim však musí přistoupit zcela specifickým způsobem a vykonávat je jako formu svého duchovního mateřství. Ženské pojetí je podle ní možné vnést i do na první pohled zcela neženského povolání, jakým je politika. Všímá si např. postavy rakouské císařovny Marie Terezie, kterou vnímá jako strážkyni a opatrovnici svého lidu: nevedla sice žádné dobyvatelské války, neváhala však, když toho bylo zapotřebí, bránit svůj národ.⁷

S duchovním mateřstvím ženy souvisí podle ní také její úloha opatrovnice a uchovatelky kulturních hodnot. Není podle ní náhodné, že jsou to právě ženy, které více navštěvují divadla, koncertní sály a které více čtou literaturu – a to přestože jsou autory těchto děl většinou muži. Komentuje to následujícími slovy: „ […] kultura nechce být jen vytvořena, chce být i donošena, opatrována, pěstována, chce jako dítě být milována.“⁸ Gertruda von le Fort se domnívá, že ženy v její době ztrácejí smysl pro přirozenou mateřskost – ukazuje se to podle ní i v tom, že často jeví sklon přiklánět se ke všemu hlasitému, křiklavému a nápadnému, a ztrácejí tak smysl pro měřítka kulturních hodnot.

Mateřské poslání ženy se pak podle autorky dovršuje v náboženské sféře. Všímá si zajímavé skutečnosti, že matka nebyla v církvi vyznamenána žádným aktem svěcení, jako je tomu u panny a nevěsty – nad nastávající matkou je pronášeno pouze žehnání. Nabízí se zde podle ní příměr s žehnáním, které je pronášeno nad klíčícím polem. Biologické mateřství je přírodní proces, který je pouze předstupněm náboženského zrození člověka.

Toto druhé zrození člověka se uskutečňuje v jeho náboženské výchově.  V náboženské výchově se pro matku určitým způsobem opakuje proces jejího přirozeného očekávání dítěte. Ani zde nemůže utvářet dítě podle svého přání, ale může jen opatrovat a chránit to, co jí bylo svěřeno – tedy Boží obraz ve vyvíjejícím se člověku. V tomto mateřském poslání se podle autorky ozřejmuje, proč je jako matka označována také církev.⁹

V této souvislosti hovoří o mateřském apoštolátu ženy v církvi, v němž spatřuje doplněk mužského kněžského apoštolátu. Žena je v náboženské sféře povolána být matkou vznikajícího Krista v lidských duších. Tento mateřský apoštolát, podobně jako přirozené mateřství, není vyznamenán žádným aktem svěcení. Podle autorky by se měl projevovat v prvé řadě jako apoštolát mlčení. Žena, podobně jako církev, představuje spolupůsobící prvek – neuplatňuje se sama v sobě, ale v dítěti, které přivádí na svět a o které pečuje. Jejím úkolem je tedy představovat Kristův skrytý život v církvi, který je zvnějšku zahalen hlubokým tajemstvím.¹⁰

1 Věčná žena, s. 53-54.

2 Srv. VŽ, s. 55-56.

3 Srv. VŽ, s. 56-59.

4 VŽ, s. 61.

5 Viz první z "velkých" forem ženského života – virgo

6 Srv. Mt 5,3.

7 Srv. VŽ, s. 66-67.

8 VŽ, s. 68.

9 Srv. VŽ, s. 72-73.

10 Srv. VŽ, s. 76-77.