Nyní se budeme zabývat druhou z velkých forem ženského života, kterou je sponsa, mužova družka. Jako vrcholnou realizaci této formy života chápe Gertruda von le Fort svátostně vázané manželství – skrze něj se nejplněji uskutečňuje mysterium caritatis. Všem ostatním typům vztahů mezi mužem a ženou však rovněž připisuje nezanedbatelnou relativní hodnotu.
Tato forma se podle ní nachází uprostřed mezi formami virgo a mater. Přestože mezi nimi dochází k přechodům, považuje všechny tři za samostatné oblasti, v jejichž rámci může dojít k naplnění celého ženského života.
Sponsa je sice velmi často předstupněm mater, podle autorky se však přesto jedná o samostatnou oblast. To se ukazuje i v tom, že církev uznává za plně platné a nerozlučné i bezdětné manželství. Skrze svátost manželství tedy nedochází pouze k posvěcení plození, ale zároveň se vytváří pouto mezi dvěma osobami – velkou roli hraje duchovní odpovědnost, kterou mají jeden za druhého na cestě k Bohu.1
Tato forma se podle ní nachází uprostřed mezi formami virgo a mater. Přestože mezi nimi dochází k přechodům, považuje všechny tři za samostatné oblasti, v jejichž rámci může dojít k naplnění celého ženského života.
Sponsa je sice velmi často předstupněm mater, podle autorky se však přesto jedná o samostatnou oblast. To se ukazuje i v tom, že církev uznává za plně platné a nerozlučné i bezdětné manželství. Skrze svátost manželství tedy nedochází pouze k posvěcení plození, ale zároveň se vytváří pouto mezi dvěma osobami – velkou roli hraje duchovní odpovědnost, kterou mají jeden za druhého na cestě k Bohu.1
Tento "svatební charakter" přisuzuje Gertruda von le Fort rovněž celé oblasti duchovní kulturní tvorby. Pro celou oblast kultury podle ní hraje naprosto zásadní roli polarita mužských a ženských sil.
[Duchovní mysterium caritatis se vznáší] však i nad oněmi tisíceronásobnými, zcela světskými pracovními společenstvími mezi mužem a ženou, která – protože trvají mezi mužem a ženou – nepředstavují nikdy jen pouhé společenství pracovní, ale vždycky i vztah k celistvosti bytí. [...] Každý, i nejnepatrnější vztah mezi mužem a ženou má se zřetelem k celistvosti mnohem větší význam než společenství ryze mužské nebo ryze ženské. [...] Pro kulturu je jejich postoj příliš omezený, znamená nebezpečí neplodnosti pro jednostrannost a zúžení.3
Tuto skutečnost podle ní velmi dobře pochopily i katolické mužské řády, které hledaly svůj doplněk v ženském sesterském řádu. Ve svojí době naopak hodnotí velice kriticky, že se objevují bojové sféry kultury, které pracují s jednoznačnými konstrukcemi, v nichž je víra ve skryté síly nahrazena důvěrou v holou viditelnost. Žena je v nich vyřazena z mužovy kulturní tvorby a dochází k deformacím kultury, která se tak proměňuje v pouhou civilizaci.4
Ve veškeré kulturní tvorbě má podle autorky velký význam anonymita. Všímá si toho, že v současnosti neznáme např. autory nádherných románských chrámů. Nepřipisuje to ani tak tomu, že by oněm dobám chyběl smysl pro osobní tradici, jako spíše tomu, že tito umělci věděli, že každé velké dílo přesahuje svého přirozeného tvůrce. Každý velký umělecký čin podle ní na jedné straně zvěstuje Boží tajemství, ale na druhé straně jej také zahaluje – Bůh v tomto díle zůstává neviditelný a anonymní.
Tuto Boží anonymitu přítomnou v každém kulturním díle podle autorky zastupuje žena. Žena představuje skrytě spolupůsobící prvek: ve svém oddání zjevuje muži druhou půlku světa a tímto způsobem se podílí na jeho duchovně kulturní tvorbě.5 V tom se podle ní ozřejmuje náboženský význam ženy. Žena ve své anonymitě zastupuje skrytou Boží stvořitelskou sílu, která je hybnou silou veškeré kultury.6
Na místo živé výměny sil nastoupila organizace, na místo přirozeného, Bohem zamýšleného svazku nastoupil svazek smluvní, na místo mystéria vyjednávání. Z hlubokého vzájemného tíhnutí, jež k sobě poutalo oba partnery, stal se provozní stav „vedle sebe“, pakliže se dokonce nezvrhl ve stav „proti sobě“.8
Za takové situace podle ní vstupuje kultura do období neplodné izolace a člověk ztrácí smysl pro božský řád jsoucna.
4 Civilizací rozumí Gertruda von
le Fort „samoúčelnou a ryze pozemskou kulturu“. Pro civilizaci je
charakteristická víra ve spásu skrze sebe samu, což úzce souvisí se
skutečností, že žena není brána jako spolupůsobící prvek při kulturní
tvorbě.
5 Srv. VŽ, s. 31. Na některých příkladech z literární tvorby je ukázáno, že je v ní často skrytě přítomna žena. Jsou jmenovány některé známé dvojice: Dante a Beatrice, Michelangelo a Vittoria Collona, Hölderlin a Diotima, Goethe a paní von Stein, Richard Wagner a Matylda Wesendonková. Gertruda von le Fort tvrdí, že ženské protějšky těchto slavných tvůrců je možné pokládat za spoluautorky jejich děl. Pouze v řídkých případech se podlé ní spolupůsobení ženy odráží také v její vlastní literární tvorbě: jako příklad jsou dány Portugalské sonety Elisabeth Barett-Browningové.
Žádné komentáře:
Okomentovat