V následujících třech článcích se pokusím představit tři „velké“ formy ženského života, skrze které se podle Gertrudy von le Fort nejplnějším způsobem uskutečňuje ženská identita. Budu při tom vycházet ze souboru jejích esejů s názvem Die Ewige Frau (Poprvé vyšlo v r.1934, následně autorka knihu upravila a rozšířila v r.1960. Česky vyšlo pod názvem Věčná žena v letech 1970 a 1990). Podobně jako v předchozích článcích se jedná o vybrané pasáže z mé diplomky.
Tyto tři formy ženského života označuje latinskými výrazy virgo, sponsa a mater (panna, snoubenka a matka).
Virgo – Panna
Virgo – Panna
Gertruda von le Fort obhajuje názor, že panenství představuje formu života, která má svoji samostatnou hodnotu. Vyjadřuje nesouhlas s přesvědčením rozšířeným v její době, že panenství je pouze určitý podmíněný stav, který se projevuje buď v podobě dívčího očekávání, nebo v podobě zničené naděje neprovdané ženy.
V dřívější době se podle ní bylo možné setkat s odlišným hodnocením významu panenství. Nejdále v tomto směru dospěla katolická dogmatika, která v loretánské litanii tituluje Marii jako „pannu panen“.
S vysokým oceněním panenství se však lze setkat už v předkřesťanském antickém umění. Panna je často zobrazována v antickém sochařství, přičemž kritériem zde není vnější líbeznost, ale vnitřní charakter. Autorka si všímá rovněž německých bájí a pohádek, v nichž je zdůrazňován význam čisté panny: panna bývá nadána vykupitelskou mocí, smí si vyprosit život člověka odsouzeného k smrti, může zažehnat neodvratnou kletbu nebo nezrušitelné kouzlo.2
Autorka dále říká, že panenství sice není jediným zjevem neprovdané ženy, že je to však její přirozená forma. Jestliže ženské řeholní řády navíc vyžadují slib panenství, pak je to podle ní proto, že se v něm plně ukazuje význam této formy života. Panenství pak není chápáno jako přechodný stav, ale ozřejmuje se jeho nadčasový smysl. Řeholnice se stává sponsou Christi (nevěstou Kristovou), a představuje tak nejplnější realizaci panenskosti. Pouze prostřednictvím panenství se může naplno projevit absolutní hodnota lidské osoby v jejím posledním bezprostředním vztahu k Bohu.3
Všímá si toho, že panenství je v její době vnímáno jako určitá slepá ulička, kterou se uzavírá řetěz rodového pokolení.
Žena je jak na manželství, tak i na mateřství duševně i tělesně zaměřena vřeleji; je-li jí manželství a mateřství odepřeno, může to v ní vyvolat dojem, že její život postrádá jakýkoli smysl. Vnitřní smysl její neprovdanosti a bezdětnosti, však touto zdánlivou nesmyslností není dotčen, […] poslední smysl hodnoty osoby může pravděpodobně dokázat pouze bytí zdánlivě úplně bezcenné. […] teprve osoba oproštěná od jakéhokoli viditelného díla se zaskví ve svém posledním transcendentním významu.4
Panna tedy zvěstuje hodnotu osoby nezávislou na jakémkoli díle a výkonu. Představuje určitou záruku neviditelného světa, který přesahuje existenci světa viditelného. V tomto je podle autorky třeba spatřovat základní křesťanský smysl panenství.
V panenství je však zároveň skryta síla, která jeho nositelce umožňuje věnovat se v obzvláštní míře určitému dílu. Uspořené síly, které nemá možnost uplatnit ve své vlastní rodině, může přenést na místo, kde je toho zapotřebí.
Je však zajímavé, že autorka hodnotí její význam pro vytváření kultury pouze jako druhořadý. Žena se podle ní téměř vždy připodobňuje mužskému záměru a zaostává za originálním mužským dílem. Její aktivitu na kulturním poli je podle ní třeba chápat především jako „záskok“ v situacích zvýšené nesnáze, kdy jsou na muže kladeny zvýšené požadavky nebo kdy u něj došlo k nějakému selhání. Jako příklad uvádí obě světové války, kdy ženy takřka rovnocenně zastupovaly muže, kteří odcházeli na frontu. Ve chvíli, kdy tato zvýšená nesnáz pomine, ustupuje podle ní aktivita ženy sama od sebe opět do pozadí.5
Podle autorky to souvisí s tím, že vlastní originalita ženského díla se projevuje jiným způsobem. Její originální dílo má často charismatickou povahu a uskutečňuje se pod závojem. Tímto výrazem se chce říct nejen to, že její dílo je skryté (a často zároveň ne úplně doceněné), ale také to, že se ve skutečnosti nejedná o aktivitu v přísném slova smyslu, nýbrž o oddání – žena se stává nástrojem Boží vůle.
[…] nést charisma znamená být ancilla domini. A tak i nejúžasnější výkon ženy, výkon charismatický, zůstává zcela v mezích ženství, v linii pouhého spolupůsobení, spoluúčasti na linii Mariině.6
V tomto svém oddání může žena přijmout určité charismatické poslání, které výrazně přesahuje její vlastní přirozené síly. Skrze něj pak podle autorky velmi jasně vynikne, že daná osoba nejedná za sebe samu, ale jako nástroj Nejvyššího. Skrze ženu se díky tomu může zviditelnit neviditelný pilíř, na kterém spočívá svět. Jako příklad nositelek charismatického poslání jsou uvedeny sv. Hildegarda z Bingenu, sv. Jana z Arku a sv. Kateřina Sienská.
1 Není jistě bez zajímavosti všimnout si, že s podobným členěním se setkáme i v apoštolském listě Mulieris dignitatem Jana Pavla II. (viz článek o prohlášeních učitelského úřadu církve) a po něm také v některých dalších dokumentech magisteria. Jan Pavel II. však hovoří pouze o dvou specifických rozměrech ženské identity: panenství a mateřství. U Gertrudy von le Fort nalezneme navíc formu sponsy (mužovy družky), již považuje za zcela svébytnou dimenzi.
2 Srv. VŽ, s. 21-23.
3 Srv. VŽ, s. 31.
4 VŽ, s. 25. Autorka rozlišuje mezi osobou a osobností. Zatímco osobnost považuje za dočasnou hodnotu, je podle ní osoba věčnou hodnotou, k níž se vztahuje spása v křesťanském pojetí.
5 Srv. VŽ, s. 27.
6 VŽ, s. 29.
Žádné komentáře:
Okomentovat