Dílo Gertrudy von le Fort

Gertruda von le Fort napsala (částečně pod pseudonymem) od r. 1898 řadu básní, povídek a esejů, které byly otištěny v různých časopisech. Na její výslovné přání je však jako prvotina počítána až básnická sbírka Hymnen an die Kirche (1924, česky: Hymny na Církev, 1970). Literárně činná byla až do r. 1968, tedy do svých 92 let. Mezi jejími díly najdeme romány, novely, povídky, básně, eseje, aforismy a autobiografii.

Při psaní se zabývá velkými otázkami svojí doby. Často postupuje  tím způsobem, že tyto aktuální otázky zasazuje do historického prostředí. Hlavním tématem jejích děl je solidarita s neštěstím, slabostí a vinou, které považuje za příznačné pro svoji dobu. 

Úkolem literatury však podle ní má být také poskytovat lék proti všeobecnému úpadku světa. Při děkovném projevu u příležitosti udělení čestného doktorátu na katolické teologické fakultě v Mnichově v r. 1956 vystihuje předmět umění následujícími slovy: „ […] úspěšné existence jsou pro múzy pouze velmi málo přitažlivé; fantazie básníka krouží, podobně jako láska Kristova, kolem ztracených“. V následujícím přehledu se pokusím krátce představit  její hlavní literární díla.

Romány

Ve svém prvním velkém románu Das Schweisstuch der Veronika (1. díl Der römische Brunnen, 1928; česky: Rouška Veroniky, 1929) vede Gertruda von le Fort rozhovor mezi křesťanstvím a moderním bezvěrectvím střední třídy 19. století. V románu Der Papst aus dem Ghetto (1930, slovensky: Pápež z geta, 1947) se věnuje jakoby už v duchu 2. vatikánského koncilu vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím. Tématem románu Die Magdeburgische Hochzeit (1938, česky: Magdeburská svatba, 1940, 1970) je rozkol mezi západními křesťany a z něj pramenící třicetiletá válka, ústředním motivem je smíření mezi katolíky a protestanty. V druhém díle románu Das Schweisstuch der Veronika nazvaném Der Kranz der Engel (1946) se věnuje novopohanské barbaritě nacionálního socialismu a staví proti němu křesťanskou mystiku lásky.

Novely a povídky

Vedle těchto románů napsala Gertruda von le Fort také několik novel a povídek. I v nich zasazuje aktuální témata své doby do historického prostředí. 

Bezesporu největší věhlas si získala novela Die Letzte am Schafott (1931, česky: Poslední na popravišti, 1941, přeložil Jan Zahradníček). Na příběhu sester karmelitánského řádu z období Francouzské revoluce zde poukazuje na protiklad mezi osobou s lidskou tváří a anonymní masou. Pouhé dva roky před nástupem nacionálního socialismu v Německu jej lze chápat jako zřetelné varovné znamení. Tato novela byla Georgesem Bernanosem převedena do podoby divadelní hry (1948) a později uvedena hudebním skladatelem Fracisem Poulencem jako opera: pod názvem Dialogy karmelitek se dodnes těší značné přízni diváckého publika. 

V češtině jsou dále k dispozici povídka Die Abberufung der Jungfrau von Barby (1940, česky: Vytržení panny z Barby, 1942) a trojice novel Die Frau des Pilatus (1955), Am Tor des Himmels (1954) a Der Turm der Beständigkeit (1957) (česky jako soubor: Pilátova žena, 1971).

Eseje

Dále je třeba zmínit také esejistickou tvorbu. Velmi důležité místo v ní zaujímá soubor tří esejů s názvem Die ewige Frau (1934, česky: Věčná žena, 1970 a 1990, přeložila Jitka Fučíková). Autorka se zde snaží načrtnout „věčné ženství“, tedy to, co je specifické pro ženu jakožto Boží obraz. Tajemství ženy se podle Gertrudy von le Fort stalo přístupným a pochopitelným skrze „požehnanou mezi ženami“, Marii z Nazareta. Rozsáhlý prostor je věnován tomu, jak se „věčné ženství“ uskutečňuje ve formě panenství, manželství a mateřství. Tomuto eseji bych chtěl věnovat několik dalších článků na tomto blogu.

Další významný esej představuje Die Frau und die Technik (1959), kde je vyjádřena obava z „duchem neovládnuté techniky“ a „mechanického srdce“. Ženě je zde přisouzena důležitá úloha na poli, které bychom současnou terminologií označili jako „ekologie“. Na samotném sklonku své tvorby pak napsala esej Woran ich glaube (1968). Věnovala se rovněž autobiografické práci: část svého života shrnula v knize Hälfte des Lebens (1957).