Život Gertrudy von le Fort

V následujícím přehledu se pokusím v hrubých rysech načrtnout hlavní linie života Gertrudy von le Fort na pozadí doby, v níž žila. Je vhodné předeslat, že její velmi dlouhý život (1876-1971) spadá do doby poznamenané nebývalými historickými zvraty a že jimi byl v nemalé míře utvářen.

V češtině se mi žádný podrobný životopis nepodařilo objevit, a proto se bude následující přehled opírat o informace poskytnuté na stránkách Společnosti Gertrudy von le Fort (Gertrud-von-le-Fort-Gesellschaft) sídlící v německém Würzburgu (http://www.gertrud-von-le-fort.de/).

Dětství

Gertruda von le Fort se narodila 11. října 1876 v německém Mindenu v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Jak dokládá netradiční přídomek jejího jména, pocházela ze šlechtické rodiny s poměrně pestrou evropskou historií.

Rod le Fortů má svůj původ v severoitalském Piemontu. Po krátkém pobytu v Savojsku se jeho příslušníci v pol. 16. století usadili ve švýcarské Ženevě, kde tehdy působil reformátor Jan Kalvín. Zde došlo ke změně přízviska „li Forti“ (někdy také uváděno jako „Lifforti“) na francouzskou formu „le Fort“ a současně k přijetí reformované víry. Získali ženevské občanské právo a patřili k váženým rodinám tohoto města. 

Mnoho příslušníků rodiny le Fortů bylo činných ve službách různých evropských panovníků. Zvláště mezi nimi vynikl Francois le Fort (1656-1699), který po svých dobrodružných cestách po Francii a Nizozemsku doputoval až do Ruska, kde působil ve službách cara Petra Velikého. Díky jeho přízni se domohl vysokého postavení a značného majetku. Jeho dědicem se stal jeho synovec Pierre, který během Severní války přesídlil z Ruska do německého Meklenburska. Jednalo se o prapradědečka otce Gertrudy von le Fort.

Otec Gertrudy von le Fort, Lothar, (1831-1902), byl tedy příslušníkem meklenburské větve švýcarského rodu le Fortů. Působil jako major v pruské armádě, z čehož pramenil jeho smysl pro povinnost. Byl však zároveň i milujícím otcem rodiny, přičemž ve zvláštní oblibě měl právě svoji nejstarší dceru Gertrudu. Jeho zaměstnaní v armádě s sebou neslo skutečnost, že se rodina musela často stěhovat: v prvních letech Gertrudina života rodina bydlela postupně v Mindenu, Berlíně, Koblenzi a Hildesheimu. Ona i její mladší sourozenci Elisabeth a Stephan však vyrůstali ve velmi zajištěném a láskyplném prostředí.

Matka Elsabeth, roz. von Wedel-Parlow, (1842-1918), byla velmi zbožná a umělecky nadaná žena, která dbala na soukromé vzdělání svých dětí. Učila je biblickou historii, básně a písně a rovněž malování a ručním pracím. Později se se svými dcerami věnovala i četbě moderních spisovatelů jako byli Keller, Meyer, Ibsen, ale také velkých ruských a francouzských vypravěčů.

Děti rovněž získaly velmi vřelý vztah k přírodě. Významně k tomu přispěly letní prázdniny, které trávily u svých příbuzných na meklenburském venkově (na rodinném panství Boek u jezera Müritzsee, v městě Misdroy na ostrově Wolin a u prarodičů v městečku Polssen). Zážitky, které zde Gertruda získala, měly velký vliv na její pozdější literární tvorbu.

Začátky literární tvorby a vysokoškolská studia

První velkou změnu v jejím životě představovala smrt otce v r. 1902. Stalo se tak čtyři roky po jeho odchodu do penze a po přestěhování rodiny do poklidného meklenburského městečka Ludwigslust. Rodina poté přísně dodržovala období smutku, což znamenalo odloučení od společenského života – mohla to být jedna z příčin toho, že Gertruda zůstala neprovdána. 

Matka se poté se svými dcerami hodně věnovala literatuře – a to nejenom čtení, ale i psaní. V této době vznikly první Gertrudiny básně, které byly publikovány (většinou pod pseudonymem Gertrud von Stark) v časopisech. Kromě toho se později věnovaly i cestování: mezi hlavní cíle jejich cest patřily jižní Tyrolsko a Itálie. Největší dojem na Gertrudu zanechala návštěva Říma, kde v r. 1908 spatřila při slavnostní konzistoři papeže Pia X.

V r. 1908 tehdy 32letá začínající básnířka rovněž zahájila svoje vysokoškolská studia. Nemohla se sice vzhledem k soukromému průběhu svého vzdělání vykázat maturitním vysvědčením, ale zástupce rektora na univerzitě v Heidelbergu uznal její literární tvorbu jako odpovídající náhradu a dal svolení k její imatrikulaci. V letech 1908-1914 (nesouvisle a s dlouhými přestávkami) navštěvovala na univerzitách v Heidelbergu a Marburgu přednášky a semináře významných profesorů především z oblasti protestantské teologie, filozofie a historie. 

Mezi jejími profesory zaujímal nejvýznamnější místo protestantský teolog a filozof Ernst Troeltsch, s nímž zůstala v kontaktu po celý zbytek jeho života. Ze svých pečlivě vypracovaných poznámek z přednášek vydala po jeho smrti jeho Věrouku (1925). Ve svých pozdějších vzpomínkách Gertruda uvádí, že bez jeho přispění by nebyl možný její osobní vývoj ke katolické víře.

Začátek veřejného působení po 1. světové válce

Další velký zlom v životě Gertrudy von le Fort představoval konec 1. světové války, který znamenal pro poražené Německo velkou katastrofu. Krátce nato zemřela její matka a v roce 1920 došlo ke konfiskaci rodového panství Boek kvůli účasti bratra Stephana na pokusu o protivládní monarchistický puč. Gertruda se najednou ocitla zcela osamocená a zprvu naprosto bez prostředků. Situace pro ni byla o to těžší, že byla ze svého prostředí zvyklá na společenskou konvenci a na zajištěnou existenci.

Navzdory všem nepříznivým okolnostem se jí nakonec podařilo najít nový domov v jižním Německu: nejprve v Baierbrunnu u Mnichova (od r. 1922) a později v alpském městečku Oberstdorf (od r. 1941). Překonání hluboké existenční i psychické krize u ní vyústilo ke konverzi ke katolické církvi (v Římě 1926) a znamenalo nový impuls pro její tvorbu. 

Její příklon ke katolicismu však v žádném případě neznamenal radikální rozchod s protestantskou tradicí: zdůrazňovala, že si s sebou do katolické církve přinesla všechny poklady protestantské zbožnosti. Tvrdila vždy, že na své vlastní osobě již překonala konfesní rozdělení a že díky tomu žije jistý druh ekumenické existence.

Podobný osobní spirituální vývoj jako u Gertrudy von le Fort je možné ve 20. letech 20. století pozorovat i u jiných intelektuálů a umělců. Tento proud nové religiozity stojí v opozici vůči všeobecné politické, ekonomické a morální katastrofě, kterou s sebou přinesla první světová válka. A nejednalo se pouze o německé specifikum, ale o celoevropský trend. V Anglii bychom našli tzv. Oxfordskou školu, která pokračovala v odkazu kardinála Newmana; ve Francii měl od konce 19. stol. velkou váhu směr „renouveau catholique“.

V Německu se katoličtí intelektuálové od začátku 20. století shromažďovali především kolem nově založeného časopisu Hochland, který patřil k nejvlivnějším kulturním časopisům své doby. Nejznámějšími přispívateli byli např. Erich Przywara nebo Theodor Haecker. Gertruda měla možnost setkávat se s nimi a vést s nimi rozhovory; tento dialog se následně výrazně promítá do její tvorby. Její díla byla zároveň v časopise Hochland recenzována, díky čemuž byla představena širšímu čtenářskému publiku.

Další důležité seskupení tohoto německého „katolického jara“ se vytvořilo kolem pozoruhodné osoby teologa a filozofa Romana Guardiniho, který ve 20. letech působil na hradě Rothenfels nad Mohanem, jenž byl centrem katolického hnutí mládeže. Kromě toho přednášel na speciálně pro něj vytvořené katedře náboženské filozofie a křesťanského světového názoru na Humboldtově univerzitě v Berlíně a jeho tamější činnost získala ohlas daleko za hranicemi katolických kruhů. 

Gertruda von le Fort četla již v r. 1921 Guardiniho knihu O duchu liturgie a v následujících letech se významně podílela na tom, že se dílo dostalo do širokého čtenářského povědomí. Podobným způsobem přistoupil také Guardini k její básnické sbírce Hymny na Církev z r. 1924 : kniha se hojně četla v katolickém hnutí mládeže a získala si tam velkou odezvu.

Sbírka Hymny na Církev vyšla již dva roky před autorčinou konverzí. Jedná se o velmi osobně laděnou lyriku, která se v mnohém inspiruje tradicí žalmů a za mnoho vděčí také německému expresionismu a romantismu. Gertruda von le Fort tuto sbírku počítala jako svoji prvotinu, přestože již od r. 1898 napsala množství literárních prací. Jejím prostřednictvím se rázem stává známou i za hranicemi Německa. Teprve nyní, ve věku 48 let, je dostatečně přesvědčená o svém talentu a již se nenechá ničím odradit od své další spisovatelské dráhy.

V r. 1932 se Gertruda setkává v Mnichově s Editou Steinovou. Toto setkání v ní zanechalo hluboký dojem a v následujících letech probíhala jejich vzájemná korespondence. Edita Steinová vstoupila v r. 1933 do řádu bosých karmelitánek v Kolíně nad Rýnem, kde ji později Gertruda von le Fort rovněž navštívila. Setkání s ní se výrazným způsobem odráží v souboru esejů Die ewige Frau (Věčná žena), kterou bych chtěl blíže představit v dalších článcích na tomto blogu.

Období od nástupu nacionálního socialismu do smrti

Gertruda von le Fort poukázala v některých svých dílech na rizika ideologie nacionálního socialismu již před jeho nástupem k moci. Po roce 1933 pak začíná vstupovat spíše do stínu čtenářského zájmu. Pokračuje nadále ve své tvorbě a na mnoha cestách po Německu, Švýcarsku a Francii pořádá setkání se svými čtenáři. Vládnoucí režim se k ní však staví odmítavě, až je v roce 1938 literární kritikou jednoduše umlčena. Od roku 1941 žije ve svém domě v Oberstdorfu ve stavu „vnitřní emigrace“.

Po válce pořádá přednášková turné ve prospěch Červeného kříže a sociálně slabých německých studentů. V tomto období také získává řadu ocenění. Jmenujme z nich alespoň následující: v r. 1948 Bádenská státní cena (Droste-Preis), v r. 1952 Cena Gottfrieda Kellera (nadace Martina Bodmera), v r. 1956 čestný doktorát na Katolické teologické fakultě mnichovské univerzity, v r. 1966 Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou. V roce 1949 byla navržena Hermannem Hessem na Nobelovu cenu za literaturu.

V období po druhé světové válce (mezi 70. a 92. rokem svého života) napsala také ještě poměrně velké množství literárních děl. Je však třeba konstatovat, že si již nezískaly takový ohlas, jako tomu bylo v meziválečném období – zájem o ně se omezil téměř výlučně na katolické prostředí. Přispěla k tomu jistě i skutečnost, že se pozornost čtenářů obrátila k mladším autorům, kteří měli osobní zkušenost s hrůzami války.

Gertruda von le Fort zemřela v noci z 31. října na 1. listopadu 1971 v Oberstdorfu a byla pohřbena v čestném hrobě na místním lesním hřbitově. V datu její smrti lze spatřovat jistý symbolický význam: 31. 10. je v protestanských církvích slaven Den reformace na počest vystoupení Martina Luthera; 1. 11. je pak v katolické církvi slaven svátek Všech svatých. Může nás to vést k zamyšlení nad jedním z důležitých témat jejího života a díla, kterým byla jednota křesťanů.