Prohlášení učitelského úřadu církve k tématu ženské identity

V tomto článku bych chtěl představit oficiální církevní dokumenty  věnované tématu identity ženy a s tím související otázkou jejího poslání v církvi a ve společnosti. V uplynulých desetiletích učinil učitelský úřad církve v tomto směru velké množství prohlášení, a na hlavní z nich se proto pokusíme zaměřit naši pozornost¹.

Významné postavení zaujímají především tři dokumenty. V prvé řadě se jedná o apoštolský list Jana Pavla II. Mulieris dignitatem: o důstojnosti a povolání ženy z roku 1988, který byl prvním rozsáhlým textem věnovaným výhradně tomuto tématu. 

Na něj potom navazoval Dopis ženám z roku 1995 zaslaný u příležitosti Světové konference OSN o ženách, ve kterém jsou některé otázky dále rozpracovány. 

Třetím z dokumentů je List biskupům katolické církve O spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě, který zveřejnila Kongregace pro nauku víry v r. 2004. Kriticky reaguje na některé aktuální tendence ve vztazích mezi muži a ženami a nabízí řešení v duchu předchozích dvou dokumentů Jana Pavla II.

Vedle toho se mi také zdálo vhodné nastínit, jakým způsobem k této problematice vyslovil 2. vatikánský koncil. Podobně jako i v jiných oblastech církevního života zde totiž byl vytyčen směr, kudy se řešení této otázky v dalších letech ubíralo.

A nemohl jsem konečně opomenout ani apoštolský list Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis o vyhrazení kněžského svěcení pouze mužům. V této poněkud kontroverzní otázce se totiž naplno ukazuje kompetence teologické antropologie reflektující specifika obou pohlaví.

1. Učení 2. vatikánského koncilu

Nejprve zaměříme pozornost na učení 2. vatikánského koncilu. Zdůraznil potřebu větší účasti žen na životě církve i společnosti, a určitým způsobem tak vlastně nastolil otázku po ženské identitě. Předznamenal celou řadu prohlášení, které církev k této problematice v následujících čtyřech desetiletích učinila.

Dokumenty 2. vatikánského koncilu

 Nejvýraznější příspěvek k našemu tématu najdeme v pastorální konstituci Gaudium et spes. Poměrně rozsáhlá pozornost je zde věnována otázce podpoření důstojnosti manželství a rodiny². K tématu poslání ženy zde však nalezneme pouze několik okrajových poznámek. V článku nazvaném „Obecné touhy lidstva“ se konstatuje, že se ženy dožadují právní i skutečné rovnoprávnosti s muži v oblastech, kde jí dosud nedosáhly.³ V článku „Právo všech lidí na kulturu, jeho uznání a uskutečnění“ se pak říká, že je třeba ženám umožnit, aby naplno zaujaly roli, která jim náleží podle jejich přirozených vloh a že je třeba uznat a podporovat účast žen v kulturním životě.⁴

 

Dále bychom měli zmínit důležitou pasáž z této konstituce, která se týká teologické antropologie jako celku. Člověk je zde označen jako „jediný tvor na zemi, kterého chtěl Bůh pro něho samého“ a který „může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého.“⁵ Tento výrok se sice netýká výslovně ženy, všechny další církevní dokumenty věnované této problematice se však na něj budou odvolávat a bude hrát důležitou roli v jejich argumentaci.

Vedle konstituce Gaudium et spes se našeho tématu krátce dotýká také Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem. Je zde konstatováno, že na společenském životě mají stále větší podíl ženy a že je proto důležité, aby se zvýšila také jejich účast na církevním apoštolátu.⁶

Poselství koncilu ženám

Zásadní prohlášení k tématu ženské identity bylo učiněno až v samotném závěru koncilu – v závěrečném projevu papeže Pavla VI. z 8. 12. 1965, jehož součástí bylo i významné poselství adresované ženám. Říká se v něm:

 

Nastává hodina, a již přišla, kdy bude povolání ženy rozvinuto v jeho plnosti, hodina, kdy získá žena ve světě vliv, účinnost a moc jako nikdy předtím. A proto, v této chvíli, kdy lidstvo prochází hlubokou proměnou, mohou ženy naplněné duchem evangelia velmi pomoci lidstvu ohroženému pádem. [...] Naše technika je vystavena riziku, že se stane nelidskou. Urovnejte vztah muže k životu a především, snažně vás prosíme, bděte nad budoucností našeho druhu. Zadržte ruku muže, který se ve chvíli pošetilosti může pokusit zničit lidskou civilizaci.7

Dále jsou osloveny jednotlivé skupiny žen: manželky a matky; ženy, které žijí samy (a zvláště ty, které žijí zasvěceným životem) a také ženy vystavené různým zkouškám. Poselství je zakončeno výzvou, v níž je ženám svěřen důležitý úkol přinést ducha koncilu do institucí, škol, domovů a každodenního života.⁸

2. Apoštolský list  Mulieris dignitatem

Apoštolský list Mulieris Dignitatem : o důstojnosti a povolání ženy byl vydán 15. srpna 1988. Mnohými z témat, které jsou zde představeny, se papež Jan Pavel II. zabýval již ve svých pravidelných katechezích z přelomu 70. a 80. let.⁹ List navazuje také na encykliku Redemptoris Mater z roku 1987, věnovánou mariánským tématům, a na biskupskou synodu z října téhož roku, která se zabývala otázkou důstojnosti a povolání ženy. Bylo na ní zdůrazněno, že je třeba více ozřejmit antropologické a teologické základy ženského a mužského bytí. Na tuto výzvu se poté snaží reagovat „stylem i povahou meditativní“ apoštolský list Mulieris dignitatem.¹⁰

Biblická nauka o stvoření

Za neměnný základ celé křesťanské antropologie je označena zjevená pravda o člověku jako „obrazu a podobě Boha“ (Gn 1, 27). Vzhledem k tomu, že se v uvedeném biblickém verši o člověku hovoří výslovně jako o muži a ženě, je podle Jana Pavla II. zřejmé, že oba dva jsou stvoření k Božímu obrazu. 

Podrobněji se poté věnuje tzv. druhé zprávě o stvoření člověka (Gn 2, 18-25). Člověk je zde vylíčen jako jednota dvou osob. Vztah mezi mužem a ženou je představen jako základní meziosobní společenství, které vykazuje jistou podobnost se společenstvím tří božských osob.

Dále je představen text Gn 3, 1-6, kde se setkáváme s popisem prvotního hříchu. V této pasáži jsou sice určitým způsobem vymezeny úlohy, které při něm sehráli odděleně muž a žena. Jan Pavel II. však spíše zaměřuje pohled na to, že se jednalo o „hřích člověka, kterého Bůh stvořil jako muže a ženu“¹¹.

Dále se všímá pasáže Gn 3, 15, známé jako „protoevangelium“. Tento text je ve světle Nového zákona tradičně vztahován na Marii jako „novou Evu“. „Maria bere na sebe a shrnuje tajemství ženy, […] , je nový počátek důstojnosti a povolání ženy“.¹²

Ježíšův postoj k ženám

Dále se potom Jan Pavel II. věnuje Ježíšovu vztahu k ženám. Ježíš je představen jako obhájce a zastánce pravé důstojnosti ženy, který se snaží uskutečňovat ethos vepsaný do stvoření od jeho počátku. U jeho současníků přitom tento postoj vyvolával úžas, který často hraničil až s pohoršením – v náboženské tradici prostředí, v němž žil, totiž zaujímala žena velmi podřízené postavení. Ježíšův nový ethos je charakterizován výrokem sv. Pavla: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3, 28).¹³

Mateřství a panenství

Poté se list zabývá dvěma rozměry, skrze které se realizuje ženská identita: jsou jimi mateřství a panenství. Mateřství je chápáno jako zvláštní sebedarování, které je plodem manželského spojení muže a ženy (v biblické terminologii „poznání“). Dobrovolně zvolené panenství je vnímáno jako potvrzení skutečnosti, že žena je lidská osoba, kterou si Stvořitel přál od počátku pro ni samotnou.

Hodnota lidské osoby se tedy neprovdaností rozhodně nesnižuje. Stejně jako v manželství se i zde jedna osoba stává darem pro jinou osobu – žena se stává Kristovou snoubenkou. Mezi oběma těmito formami ženského života existuje úzký vztah. Všechny ženy jsou totiž povolány k duchovnímu mateřství.¹⁴

Analogie vztahu Kristus-církev a manžel-manželka

Dále je zaměřena pozornost pasáži Ef 5, 25-33, která ukazuje na propojení nauky o církvi jako Kristově snoubence se vztahem muže a ženy v manželství. Jako je Kristus hlavou církve, je analogicky také muž nazýván hlavou ženy; a jako Kristus pečuje o církev, má i muž milovat svoji ženu. 

Jan Pavel II. ovšem uvádí jedno důležité rozlišení: „ […] zatímco ve vztahu Krista a církve je podřízena pouze církev, ve vztahu manžela a manželky není toto podřízení jednostranné, nýbrž vzájemné.“ 

Dále si všímá toho, že ne všechny výroky Nového zákona jsou v souladu s touto evangelijní „novostí“. Některá místa v novozákonních listech¹⁵ stále ještě vyjadřují „staré“ smýšlení o ženě, které bylo zakořeněno v náboženské tradici Izraele.¹⁶

Otázka připuštění žen ke kněžskému svěcení

Jan Pavel II. vyjadřuje svůj nesouhlas s častou námitkou, že Ježíš povolal za apoštoly pouze muže z toho důvodu, že se řídil zvyklostmi panujícími v dané kultuře. Učinil tak podle něj zcela svobodně a nezávisle – a to s podobnou svobodou, s jakou přistupoval k tehdejší společností marginalizovaným ženám. 
  
Dále zde zdůrazňuje úzké propojení svátosti kněžství se svátostí Eucharistie – touto svátostí se podle něj vytváří církev. Poukazuje při tom opět na analogii z listu Efezanům. Vztah Kristus-církev bychom měli analogicky nacházet i  mezi mužem a ženou. 

Slavením eucharistie vytváří Kristus církev. Tato svátost je ovšem úzce propojena se svátostí kněžství – z toho důvodu by tedy měla být svěřená pouze mužům. 

Jan Pavel II. říká : „Jestliže Kristus spojil eucharistii při jejím ustanovení tak výslovně s kněžskou službou apoštolů, smíme se domnívat, že chtěl tímto způsobem vyjádřit vztah mezi mužem a ženou, mezi tím, co je „ženské“, a tím, co je „mužské“, vztah, který chtěl Bůh v tajemství stvoření i v tajemství vykoupení.“¹⁷

Všeobecné kněžství

V následujícím článku se list věnuje všeobecnému kněžství. V Novém zákoně je jedinou obětí i jediným knězem Kristus. Na tomto jeho kněžství pak mají účast všichni pokřtění. 

Velice významné místo zde zaujímá žena – Maria z Nazareta, v jejíž osobě již církev dospěla k dokonalosti. V církvi je v tomto smyslu možné spatřovat jak „mariánskou“, tak „apoštolsko-petrovskou“ linii.¹⁸

Poslání ženy na pozadí eschatologie

V závěrečných pasážích je poslání ženy zasazeno do eschatologické perspektivy. Klíčový je pro tyto úvahy text Zj 12, 1-18. Boj „draka“ proti „ženě oděné sluncem“ je interpretován tak, že v biblickém vzoru ženy je od počátku specifickým způsobem vepsán zápas proti zlu. Bůh ženě zvláštním způsobem svěřuje starost o člověka. Je konstatováno, že v dnešní době ekonomického blahobytu se lze často setkat se ztrátou citlivosti pro člověka a pro to, co je podstatně lidské. A právě zde je spatřováno pole působnosti, kde se může osvědčit „tvůrčí duch“ ženy.¹⁹

3. Apoštolský list Ordinatio sacerdotalis

Apoštolský list Jana Pavla II. biskupům katolické církve o vyhrazení kněžského svěcení mužům Ordinatio sacerdotalis vyšel 22. 5. 1994. 

Předcházelo mu několik jiných církevních prohlášení, z nichž nejdůležitější byla deklarace Kongregace pro nauku víry Inter insigniores z října 1976 schválená papežem Pavlem VI. Říká se v ní, že se církev nepovažuje za pověřenou udělovat ženám kněžské svěcení. Poukazuje se na to, že Kristova volba mužů nevycházela ze sociologických a kulturních podmínek vlastních jeho době.

Papež Jan Pavel II. se této problematice věnoval již v listě Mulieris dignitatem. V listě Ordinatio sacerdotalis pak svoji nauku dále upřesňuje. 

O apoštolech zde říká, že nepřijali pouze funkci, která by později mohla být vykonávána kterýmkoli členem církve, ale že byli vnitřně spojeni s Kristovým posláním. Dále pak pokračovali v předávání tohoto poslání tím, že si zvolili nástupce ve své službě.²⁰ 

Dále je zdůrazněna skutečnost, že Panna Maria nepřijala apoštolské poslání, ani služebné kněžství. Tím se podle Jana Pavla II. jasně ukazuje, že nepřipuštění žen ke kněžskému svěcení nemůže znamenat, že by měla žena nižší důstojnost.²¹

V závěrečném článku potom papež reaguje na to, že mnozí teologové zpochybňují závaznost církevního učení v této problematice, a potvrzuje, že tato pravda je církví předkládána jako definitivní: 
 

Aby mohly být odstraněny všechny pochybnosti týkající se věci důležitého významu, prohlašuji v síle své služby posilování bratří (srv. Lk 22,32), že církev nemá pověření udělovat kněžské svěcení ženám, a tato nauka je předkládána jako definitivní pro všechny věřící církve.22

4. Dopis ženám

Další významný příspěvek Jana Pavla II. k tématu ženské identity vyšel 29. 6. 1995. Jednalo se o Dopis ženám napsaný u příležitosti čtvrté Světové konference o ženách pořádané pod záštitou OSN v Pekingu v září 1995. Téma této konference znělo „Úsilí o rovnost, rozvoj a mír“. 

Cílem dopisu je reflexe nad problémy a vyhlídkami, které jsou stavěny před ženu dnešní doby. Zvláště se pak zaměřuje na otázku důstojnosti a práv ženy viděných ve světle Božího slova.²³

Potřeba docenění úlohy ženy

Je vyjádřeno politování nad tím, že jsme dědici dlouhé tradice, která dostatečně neuznávala důstojnost ženy a upírala jí práva, na něž má přirozený nárok. Nevylučuje se ani to, že v určitém historickém kontextu byl tento přístup vlastní i mnoha členům církve. Pokud však obrátíme svoji pozornost na Ježíšův přístup k ženám, setkáváme se podle Jana Pavla II. s „otevřeností, úctou, přijetím a něhou“.²⁴

Dále hovoří o tom, že je třeba vyvinout zvýšené úsilí, aby byly ženy plně integrovány do sociálního, politického a ekonomického života. Je třeba dosáhnout jejich skutečné rovnosti ve všech oblastech: rovné mzdy za odvedenou práci, ochrany pracujících matek, spravedlnosti v kariérním růstu, rovnosti manželek v oblasti rodinných práv, stejných občanských práv a povinností. Konstatuje, že se stále lze setkat s tím, že jsou ženy ceněny spíše pro svůj fyzický vzhled, než pro svoje dovednosti, intelektové schopnosti a hlubokou senzitivitu.²⁵

Cesta k rovnoprávnému postavení ženy se sice podle  Jana Pavla II. neobešla bez různých omylů, hodnotí ji však jako zásadně pozitivní. K plnému docenění ženy je podle něj zapotřebí účinné a inteligentní kampaně, která by se soustředila na všechny oblasti jejího života. Na jejím počátku by pak mělo stát univerzální uznání její důstojnosti.²⁶

Komplementarita muže a ženy a „ženský génius“

Poté se dopis – podobně jako Mulieris dignitatem – věnuje biblickým základům ženské antropologie. Všímá si verše Gn 2,18: „I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ 

Jan Pavel II. říká, že „pomoc“, o které se zde hovoří, je třeba chápat ne jako jednostrannou, ale jako vzájemnou. Tento pojem má odkazovat na vzájemnou komplementaritu muže a ženy, která je nejenom tělesná a duševní, ale také ontologická: pouze skrze dualitu „mužského“ a „ženského“ se plně realizuje to „lidské“. Pro vztah mezi mužem a ženou není charakteristická ani stejnost ani nesmiřitelná různost. V Božím plánu je jejich vztah zamýšlen jako jednota dvou („uni-dualita“).²⁷

Dále říká, že je dnes často přeceňován pokrok na poli vědy a techniky. Neklade se však takový důraz na pokrok v sociální a etické dimenzi, ve které se jedná o lidské vztahy a duchovní hodnoty. Tuto nepříliš nápadnou oblast každodenních mezilidských vztahů hodnotí Jan Pavel II. jako mnohem zásadnější a spatřuje v ní pole, na kterém se může plně uplatnit „ženský génius“. V této oblasti může žena  nalézt svoje povolání k duchovnímu mateřství.²⁸

Nejplněji se „ženský génius“ projevuje v postavě Marie, která sebe samu označila za „služebnici Páně“ (Lk 1,38). Zapojuje se pak také do služby všem lidem. Potvrzují se tak na ní slova 2. vatikánského koncilu, že „člověk může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého“ (GS 24). V takto prožívaném ženství je podle Jana Pavla II. skryt určitý vnitřní „profetismus“, který poukazuje na vztah Krista a církve. Stejně jako v Mulieris dignitatem v tomto smyslu rozlišuje v církvi dva zásadní principy: „mariánský“ a „apoštolsko-petrovský“.²⁹

5. List O spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě

List biskupům katolické církve O spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě vydala Kongregace pro nauku víry 31. 5. 2004. Jeho cílem je reagovat na některé aktuální myšlenkové proudy týkající se poslání ženy.

Aktuální tendence ve vztazích mezi mužem a ženou

Výslovně jsou zmiňovány dvě tendence. První z nich se snaží bojovat proti podřízenému postavení ženy. Muži jsou v této perspektivě nazíráni jako nepřátelé, které je třeba porazit. Důsledkem je pak soupeření mezi oběma pohlavími a zdůrazňování identity a úlohy jednoho z nich na úkor druhého.

Druhý z trendů je pak s prvním často úzce provázán. Jedná o tendenci ke smazávání rozdílů mezi pohlavími, které jsou vnímány především jako výsledek historicko-kulturní podmíněnosti.³⁰ Často se lze setkat se zpochybňováním rodiny s její přirozenou strukturou dvou rodičů nebo se snahou o získání stejného právního postavení homosexualních a heterosexualnních svazků. Lidské přirozenosti jsou upírány charakteristiky, které by jí náležely absolutním způsobem – každé osobě by měla být dána možnost zformovat se podle své vlastní volby.

Proti těmto dvěma tendencím staví list potřebu aktivní spolupráce mezi mužem a ženou založenou na poznání jejich rozdílnosti.³¹

Údaje biblické antropologie

Nejprve je věnován poměrně rozsáhlý prostor biblickým základům teologické antropologie. Z větší části se zde již opakují údaje uvedené v předcházejících dokumentech, a proto zde zmíníme pouze některé nové důrazy tohoto listu.

V tzv. druhé zprávě o stvoření (Gn 2,4-25) je člověk nejprve označován obecným jménem jako Adam. Prožívá zkušenost osamocení, protože se mu nedostává odpovídající pomoci. V listě se uvádí, že je zde použit hebrejský výraz ezer, který nenese žádnou konotaci podřízenosti. Na jiném biblickém místě (srv. Ex 18,4) se totiž hovoří o Bohu jako ezer vůči člověku. Životní rozdílnost mezi mužem a ženou je tedy žita pokojným způsobem, což se vyjadřuje i tématem nahoty (srv. Gn 2,25).³² 

Prvotním hříchem se zásadním způsobem mění způsob, jakým muž a žena žijí svůj vztah s Bohem. S tím také úzce souvisí narušení vztahu mezi mužem a ženou. Bůh po hříchu sděluje ženě: „Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16). List to komentuje tak, že se objevil porušený typ mezilidských vztahů, v němž je láska ponížena do pouhého hledání sebe sama a je nahrazována panováním jednoho pohlaví nad druhým.³³

Dále je poukázáno na to, že Starý zákon na mnoha místech používá pro vystižení vztahu mezi Bohem a Izraelem výrazy jako ženich-nevěsta nebo smlouva. Bůh se projevuje jako ženich, který miluje Izrael, svoji nevěstu (srv. např. Iz 54,5; Iz 62,5). 

Tento „svatební slovník“ poté přijímá i Nový zákon. V listě Efezanům je pojednáno o svatebním vztahu mezi Kristem a církví (srv. Ef 5, 21-33).³⁴
 

Dále se v listě Kongragace pro nauku víry  uvádí, že mužství a ženství jsou charakteristiky, které náležejí k člověku ontologicky. Nejsou případkem, který je možné libovolně měnit, ale jsou určené k trvání na věčnosti – ani po smrti tedy člověk nepřestává být mužem či ženou. 

Prorockým znamením pro budoucí formu existence mužství a ženství je celibát pro Boží království (srv. Mt 22,30). V novém typu vztahů již nebude rozdílnost pociťována jako důvod nesváru, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.³⁵

Ženské hodnoty v životě společnosti

Dále je v listě zaměřena pozornost na specifické hodnoty, které žena přináší do života společnosti. Za její zvláštní přínos je označena schopnost přijetí druhého, která se uplatňuje na rovině mezilidských vztahů a péčí o druhého. Jako protiklad tohoto postoje je pak uvedena snaha určité části feministického hnutí, které vymáhá pro ženu nárok na to, „být pro sebe samu“.

Pro ženu má velký význam její fyzická schopnost dávat život (ať už je rozvinuta, nebo je pouze potenciální), díky které získává citlivost pro závažnost života. Má rozvinutý smysl pro konkrétní skutečnost, který je v protikladu k často nelidským abstrakcím. Dále je zmíněno, že má schopnost vytrvat často i v extrémních a beznadějných situacích. 

V této souvislosti je pak zdůrazněna potřeba docenění úlohy ženy ve společnosti, která by mohla významným způsobem  přispět k jejímu zlidštění.

Vedle toho je však konstatováno, že výše uvedené ženské hodnoty nejsou vyhrazené pouze ženě. Přestože jsou ženy s těmito hodnotami v bezprostřednějším souladu, jsou nakonec všechny lidské bytosti určeny k tomu, aby existovaly pro druhého. 

„Ženskost“ je tedy více, než jenom prostý znak ženského pohlaví. Ačkoli je tedy tato oblast zvláštním způsobem svěřena ženě, jedná se vposledku o oblast obecně lidskou.³⁶

Ženské hodnoty v životě církve

Nakonec se list věnuje tomu, jaký je přínos specificky ženských hodnot v životě církve. Za privilegovanou nositelku ženských hodnot je označena Panna Maria, která ukazuje na důležitost naslouchání Božímu slovu. Každý člověk by se od ní měl naučit tomu, že víra není pouze hledáním Boha ze strany člověka, ale především poznáním, že k němu Bůh přichází a hovoří. 

Tyto mariánské hodnoty (jako je naslouchání, přijetí, pokora, věrnost, chvály a očekávání) by se měly stát povoláním každého pokřtěného člověka. Uvádí se, že jsou však zvláštním způsobem charakteristické pro ženu, která je žije se zvláštní intenzitou a přirozeností.

Tyto hodnoty by však podle listu neměly být zaměňovány s pasivitou, která se často pojí se zastaralým pojetím ženství. Přestože je kněžské svěcení vyhrazenou pouze mužům, nemělo by ženám nic bránit v tom, aby se plnohodnotně účastnily na životě církve.³⁷

1Další prohlášení magiteria k našemu tématu je možné nalézt např. na těchto místech: JAN XXIII., encyklika Pacem in terris (11.4. 1963): AAS 55 (1963), 267-268; KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, deklarace Inter insigniores (15.10. 1976): AAS 69 (1977); JAN PAVEL II., apoštolská adhortace Familiaris consortio : o úkolech křesťanské rodiny v současném světě (22.11. 1981), č. 22-24, Praha 1992, s. 28-31; JAN PAVEL II., posynodální apoštolský list Christifideles laici : o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě (30.12. 1988), č. 49-52, Praha 1990, s. 88-97; JAN PAVEL II., posynodální apoštolská adhortace Vita consecrata : o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě (25.3. 1996), č. 57, Praha 1996, s. 67-68. Kromě toho se této problematiky dotýká množství papežských promluv. Dále se k tématu vyjadřuje oficiální církevní dokument: MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Společenství a služba: Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu (23.7. 2004, dále jen SaS), č. 32-39, Kostelní Vydří, 2005, s. 26-30.

2Srv. Gaudium et spes (dále jen GS), č. 47-52. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, s. 222-228.

3Srv. GS, č. 9, s. 188-189.

4Srv. GS, č. 60, s. 234-235.

5GS, č. 24, s. 202.

6Srv. Apostolicam actuositatem, č. 9. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, s. 395.

7Srv. Second Vatican Council Closing Speech. Dostupné z www.papalencyclicals.net/Paul06/p6closin.htm. Překlad autor. Pro správné pochopení tohoto textu si je vhodné uvědomit, že v době konání 2. vatikánského koncilu vrcholilo soupeření mezi USA a Sovětským svazem ve výrobě jaderných zbraní. Byla při tom uplatňována strategie označovaná jako „mutual assured destruction“, kdy se obě strany snažily disponovat obrovským jaderným potenciálem. Jeho použití by však mělo nutně za následek zničení nejen napadené, ale i útočící země.

8Srv. tamtéž.

9Tyto katecheze jsou k dispozici také českém překladu: JAN PAVEL II., Teologie těla: katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce podle Božího plánu, Praha 2005.

10Srv. JAN PAVEL II., Mulieris dignitatem (dále jen MD), č.1-2, Praha 1992, s. 7-9.

11MD, č. 9, s. 24-26. Nejednota mezi mužem a ženou je zde představena spíše až jako důsledek prvotního hříchu, než jako příčina, která mu předcházela. V této souvislosti stojí za zmínku, že předchozí tradice velmi hlasitě zdůrazňovala roli, kterou při prvotním hříchu sehrála žena. Oporou jí v tomto hodnocení mohl být např. text 1 Tm, 2,13-14: „Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“

12MD, č. 11, s. 29-32.

13MD, č. 12-16, s. 33-42.

14Srv. MD, č. 17-22, s. 43-54.

15Srv. např. tato místa: Kol 3, 18; 1 Pt 3, 1-6; Tit 2, 4-5; Ef 5, 22-24; 1 Kor 11, 3-16; 14, 33-35; 1 Tm 2, 11-15.

16Srv. MD, č. 23-24, s. 55-59. Po pozorném prostudování všech zásadních dokumentů magisteria věnovaných tématu ženské identity, jsem dospěl k zajímavému zjištění, že se jedná o jediné(!) místo, kde se výslovně říká, že výše uvedené pasáže z novozákonních listů je třeba hodnotit jako podmíněné kulturní situací doby, v níž byly napsány. V ostatních dokumentech magisteria se sice setkáme s poměrně jasným odsouzením jakékoli formy jednostranné podřízenosti ženy muži, je však přinejmenším zvláštní, že výše uvedené „kontroverzní“ pasáže z novozákonních listů nejsou v této souvislosti žádným způsobem komentovány. Těžko rozhodnout, jestli je v tom třeba spatřovat nějaké přehodnocení původního stanoviska.

17Srv. MD, č. 26, s. 61-62.

18Srv. MD, č. 27, s. 62-65.

19Srv. MD, č. 30, s. 68-71.

20Srv. JAN PAVEL II., Ordinatio sacerdotalis, (dále jen OS), č. 2. . Dostupné z: <http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_letters/documents/hf_jp-ii_apl_22051994_ordinatio-sacerdotalis_en.html>.

21 Srv. OS, č. 3.

22 OS, č. 4. Překlad autor. Prefekt Kongregace pro nauku víry J. Ratzinger ve svém Doktrinálním komentáři vysvětlujícím druhou část Vyznání víry uvádí tuto pravdu jako příklad pravd spadajících pod „druhý odstavec“, tedy pravd předkládaných církví jako definitivní. Jsou to „pravdy týkající se dogmatické a morální oblasti, jež jsou nezbytné pro věrné zachovávání a vykládání pokladu víry, i když nebyly učitelským úřadem předloženy jako formálně zjevené“. V tomto konkrétním případě se jedná o pravdu, která má na zjevení logickou vazbu. 
Zároveň se zde říká, že v Ordinatio sacerdotalis ve skutečnosti nešlo o prohlášení této pravdy za definitivní, ale že se jednalo pouze o potvrzení definitivnosti této pravdy, která se zakládá na Božím slově a je nepřetržitě zachovávána tradicí církve. Dále se zde uvádí, že nemusí nic bránit ani tomu, aby byla tato pravda v budoucnosti přijata jako formálně zjevená, tedy aby byla zařazena pod „první odstavec“. Srv. JOSEF RATZINGER, Doktrinální komentář vysvětlující druhou část Vyznání víry, č. 6, 11. In: POSPÍŠIL, Ctirad Václav, Hermeneutika mystéria, Kostelní Vydří 2005, s. 205-208.

23Srv. JAN PAVEL II., Letter to Women (dále je LW), č. 1. Dostupné z: <http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/letters/documents/hf_jpii_let_29061995_women_en.html>.

24Srv. LW, č. 3.

25Srv. LW, č. 3-4.

26Srv. LW, č. 6.

27Srv. LW, č. 7-8.

28Srv. LW, č. 9.

29Srv. LW, č. 10-11.

30Důležitou roli zde hraje dnes často používané rozlišení mezi pojmy pohlaví a gender: zatímco pohlaví označuje biologickou odlišnost, gender označuje kulturně podmíněný rozměr této odlišnosti.

31Srv. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, List biskupům katolické církve O spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě (dále jen SMŽ), č. 1-4. Dostupné z: <http://www.cirkev.cz/res/data/004/000513.pdf>.

32Srv. SMŽ, č. 6.

33Srv. SMŽ, č. 7.

34Srv. SMŽ, č. 9-11.

35Srv. SMŽ, č. 12.

36Srv. SMŽ, č. 13-14.

37Srv. SMŽ, č. 15-16.