Svátost smíření a prvotní hřích
Je možná škoda, že se v souvislosti se svátostí smíření více nehovoří o prvotním hříchu. Podle katolického učení se člověk v důsledku solidarity hříchu nachází již od narození a bez jakéhokoli osobního přičinění ve stavu prvotního hříchu. Křesťanovi je však nabídnut také nový typ solidarity – solidarita v Kristu, čímž jeho život získává novou dynamiku.
Jedná se sice o problematiku,
která je velmi složitá i pro teology (a natož pro obyčejné lidi), ale je asi
škoda, že se o ní častěji nehovoří, protože by mohla pomoci nahlížet naše
individuální hříchy v trochu širším kontextu. Při vysvětlování prvotního
hříchu si je ale zřejmě třeba dát pozor na to, aby diskuze nesklouzla pouze na
téma, co se stane s malými dětmi, které zemřou bez křtu (podle mých
zkušeností je to věc, které věřící lidi hodně často zajímá na úkor ostatních
souvislostí).
Je asi také celkově
problematické, že se v uplynulých stoletích vyprofilovala morální teologie
jako autonomní teologická disciplína, které chybí větší vazba na teologickou
antropologii. Morální teologie nám často nabídne podrobné odpovědi na to, jak
by měl člověk jednat, zapomíná však na původní otázku, ze které by měla
vycházet a od které by se mělo odvíjet její veškeré snažení – kdo je to člověk
jakožto Boží obraz.
Hřích nebo hříchy?
Pokud budeme hovořit o našich vinách ve spojitosti s prvotním hříchem a zařazovat je do souvislosti s vinami jiných lidí, může nás to trochu svádět k tomu, že přestaneme brát zřetel na svůj vlastní podíl na provinění. V některých německých farnostech se prý v období krátce po koncilu praktikovala svátost smíření se společným vyznáním vin a rozhřešením, která odpovídá právě takovému pojetí viny. Hřích zde existuje pouze jako určitá situace, která je nám všem společná, a které se je proto potřeba kolektivně zřeknout. Vlastně tím svým způsobem říkáme, že my sami nejsme svobodné bytosti, které mohou učinit vlastní rozhodnutí, zda budou hřešit, nebo ne.
S tímto pojetím samozřejmě nesouhlasím.
Myslím, že bychom slovo hřích měli používat raději v plurálu. Na druhou stranu by nás to ale nemělo vést k opačnému extrému, kdy budeme
svoje hříchy zcela vytrhávat z kontextu, ve kterém žijeme. Domnívám se, že
to je právě riziko, které hrozí současné vysoce individualizované podobě
svátosti smíření.
Svátost smíření jako setkání s Kristem a jako setkání s trojjediným
Bohem
O svátosti smíření se často hovoří jako o setkání s Kristem. Je ovšem třeba přiznat, že katolická církev má obecně hodně velký deficit ve vnímání Boha jako společenství tří osob. (Nejenom) vzhledem k současné podobě formule svátostného rozhřešení si myslím, že by bylo lépe mluvit raději o setkání s trojjediným Bohem:
Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Kněz je při zpovědi chápán jako zástupce Krista. Někoho to ovšem může svádět k představě, že uši kněze jsou jakoby mikrofony, jejichž prostřednictvím (od)poslouchá(vá) Kristus v nebi kajícníkovo vyznání.
Cílem svátosti smíření by podle mého názoru mělo být především to, aby nás znovu začleňovala do společenství, ze kterého jsme se svými hříchy vyřadili. Z toho důvodu považuji za vhodné klást důraz na to, že Bůh je společenstvím (podobně jako je tomu ve formuli rozhřešení!).
Vyznávání vin druhým lidem
Je možná škoda, že mezi katolickými křesťany není rozšířeno nesvátostné vyznávání vin druhým lidem (Jak 5, 16: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“). Přestože se o tomto vyznání vin hovoří v Písmu, nesetkal jsem se nikdy příliš s tím, že by bylo církví doporučováno. Má to samozřejmě svoje určitá rizika. Předpokládá to velkou míru důvěry, která může být poměrně snadno zneužita. Přesto si ale myslím, že pokud máme vedle sebe blízkou osobu, kterou považujeme za dostatečně zralou, tak by to mohlo stát alespoň za pokus…
Ve východní církvi má dlouhou
tradici instituce duchovního vedení poskytovaného starci (řec. geróny). Tento
typ duchovního vedení se však zřejmě hodně liší od toho, co je nabízeno v naší
církvi. Starec totiž vystupuje vzhledem k osobě, která jej žádá o radu, s velkou
autoritou, které se je třeba podřídit. Setkání se starcem má hodně málo
společného s návštěvou u psychoanalytika. Díky charismatu, které starec
obdržel, by měl být schopen poskytnout radu bez toho, aniž by se rozebíraly
jednotlivé události ze života dané osoby.
K rozpoznání vin je zapotřebí zralost
Svátost smíření obecně předpokládá velkou míru zralosti. Jistě ne nadarmo se říká, že rozpoznání vlastních vin je velkou milostí, o kterou je třeba prosit. Z vlastní zkušenosti dobře vím, že zpovědník, který se nachází na druhé straně mřížky a který nás příliš nezná, nám v tomto směru nemůže být příliš velkou oporou. Může pak snadno dojít k tomu, že člověk svoje viny zhodnotí nesprávně. Vždy nám nemusí úplně pomoci ani vyhledání duchovního vůdce, protože ani ten nemusí být vždy zralou osobou (Snad bychom v této souvislosti měli vzpomenout výrok z Písma: „Slepí jsou vůdcové slepých“ (Mt 15,14)).
Zkusme si představit následující
případ, ke kterému může poměrně snadno dojít. Dejme tomu, že se zpovídá 10leté
dítě, které je týráno svými rodiči. Je jistě velmi snadné vzbudit v něm
dojem, že tresty, kterým je vystavené, jsou zasloužené. Pokud se bude vyznávat
z toho, že neposlouchalo svoje rodiče, tak to ovšem samozřejmě nebude
odpovídat realitě. Je potom otázkou, nakolik mu takovéto vyznání prospěje nebo naopak
ještě více ublíží…
Hřích jako opomenutí pomoci
To, že k situacím, jako je výše načrtnutá, může docházet, by nás jako křesťany mělo přivádět k tomu, abychom se více zajímali o druhé lidi a snažili se jim účinně pomáhat. Měli bychom si uvědomit, že hřešit můžeme nejenom myšlenkou, slovem a skutkem, ale také opomenutím pomoci.
V českém misálu se příliš
nezdařil překlad Vyznání vin (Confiteor),
které se přednáší na začátku mše svaté. V latinském originále se setkáme
s textem: cogitatione, verbo, opere
et omissione, přičemž závěrečné slovo omissione
je v češtině nešikovně přeloženo jako „nekonám,
co mám konat“. Nemusí z toho být úplně patrné, že jedná o něco, co
jsme opomenuli udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat