Několik zamyšlení k současné praxi svátosti smíření (1.)

V tomto přehledu bych chtěl zmínit několik témat souvisejících se svátostí smíření, které mně osobně činí určité problémy. Nechtěl bych ale, aby moje komentáře byly vnímány jako řešení těchto situací, ale spíše jenom jako moje osobní návrhy, kudy by se snad bylo vhodné ubírat.

Zpovědnice jako brána ke stolu Páně

Je škoda, že se dnes v církvi příliš nehovoří o tom, s jakou frekvencí by měla být svátost smíření přijímána. Možná od dob sv. Markéty Marie Alacoque (2. polovina 17. století) se  rozšířilo přesvědčení, že je vhodné tuto svátost přijímat každý měsíc, přičemž osoby, které žijí intenzivním duchovním životem, mohou být disponovány k jejímu přijímání dokonce každý týden. (Ačkoli je třeba říct, že v poselství, které sv. Markéta obdržela, se zřejmě nehovořilo o svátosti pokání, ale o přijetí eucharistie.)
Nejde vyloučit, že svátost smíření začala být vnímána funkcionálně – jako brána ke stolu Páně. Ještě dnes je eucharistie většinou pojímána jako odměna za nepříjemnou povinnost svátosti smíření. Člověk by v tomto pojetí měl – i když se nedopustí těžkého hříchu – po určité nespecifikované době přestat přistupovat ke stolu Páně, pokud nevykoná zpověď.

Je celkem možné, že se zde věci vnímají podobně jako při fotbalovém utkání, kdy hráč po druhé žluté kartě automaticky dostává červenou. Jenomže v křesťanském pojetí zřejmě těžký hřích nevzniká takto jednoduše kumulací několika lehkých…

Celkově si  myslím, že cílem svátosti smíření by mělo být smíření (s Bohem, druhými lidmi a se sebou samým), a neměli bychom ji proto klást do tak exkluzivního vztahu s možností přijímat eucharistii.

Je hřích ve svátosti smíření zlikvidován?

V prvotní církvi byla naproti svátost smíření přijímána pouze ve výjimečných případech a byla spojena s veřejným pokáním. To, že bylo pokání veřejné, je dnes občas trochu parodováno. Podle mého názoru ale díky tomu svátost smíření získávala vazbu na církevní společenství. Svými hříchy totiž člověk nepoškodil pouze Boha a sebe samotného, ale velmi často také lidi kolem sebe. Myslím si proto, že je správné, že požádal o odpuštění také tyto konkrétní druhé lidi a že se snažil viditelně napravit křivdy, které způsobil.
Mám hodně rozporuplný pocit z toho, že u hříchů, které se  dotkly především našich bližních, nejsme zavázáni požádat o odpuštění také je. Připadne mi to hodně nepochopitelné. Dejme tomu, že mám vedle sebe člověka, kterému jsem ublížil (pomluvou, lhostejností, neupřímností, hněvem…). Je zřejmé, že samotné odpuštění viny při zpovědi k našemu smíření většinou stačit nebude. Pokud jsem tohoto člověka nějak poškodil, měl bych požádat o odpuštění také přímo jej. To je nutná (i když ještě ne vždy postačující) podmínka našeho smíření.

Někde jsem slyšel, že při svátosti smíření dochází k likvidaci hříchů. Jeden přednášející uvedl pro větší názornost populární přirovnání, že hřích je „vydeletován, že by ho nedokázal obnovit ani největší počítačový profík". Myslím si, že tyto příměry mohou být trochu zavádějící. Jak jsem se snažil ukázat výše, náš hřích má také určitý horizontální rozměr, dotýká se také našich bližních. V mnoha případech již jeho důsledky dokonce není možné plně napravit.

Na skutečnost, že hřích není při svátosti smíření úplně zlikvidován, možná ukazuje i současná odpustková praxe, kde se hovoří o tom, že i po odpuštění vin zůstávají časné tresty za hříchy, které bude člověk muset odpykat po smrti v očistci.

Zpovědní zrcadla

Jako malý kluk jsem se snažil přijít na kloub tomu, proč se seznamu otázek, které nám mají pomoci při zpytování svědomí, říká zrovna zpovědní zrcadlo. Dnes už asi vím, proč jsem tehdy nebyl schopný tento problém vyřešit. Zrcadlo  by mělo sloužit k tomu, aby nám ukazovalo naši pravou tvář, v případně zpovědního zrcadla je tomu ale přece trochu jinak. Zde jsme vlastně konfrontováni s obrazem skrz naskrz špatného člověka, takže při pročítání seznamu hříchů si naopak můžeme velmi často s radostí říkat: „Toto (naštěstí) nejsem já…“. 

 Osobně bych mnohem více přivítal zpovědní zrcadlo, které by před nás stavělo ideál Božího obrazu, ke kterému byl člověk stvořen. Snad by nás to potom nevedlo k přílišnému zaujetí hříchem, kterému jinak můžeme být trochu vystaveni. Nejlepším zpovědním zrcadlem tohoto druhu by snad mohl být život Ježíše Krista, který se nám přece podobal ve všem kromě hříchu. Vzhledem k tomu, že Jeho mužská přirozenost není schopna plně vystihnout ženskou variantu Božího obrazu, bude však pro ženu zřejmě zapotřebí určitého doplnění – podle katolické nauky by se mateřská a panenská tvář Boha měla zrcadlit v osobě Ježíšovy matky, která je v Loretánské litanii titulována jako zrcadlo spravedlnosti. (Je vůbec hodně zvláštní, že autory zpovědních zrcadel asi zatím moc nenapadlo, že by bylo vhodné vytvořit pro každé z obou pohlaví vlastní verzi…).

Bylo by krásné, kdyby takové zpovědní zrcadlo začínalo např. slovy: "Člověk byl stvořen pro lásku a nemůže najít sebe sama jinak než v opravdovém darování sebe samého". A i dále by se v něm hovořilo o lásce, proti které se sice je možné různými způsoby provinit, ale která má přesto vždy poslední slovo.



Svátost smíření jako soud nebo jako setkání s lékařem?
 Někdy se hovoří o tom, že svátost smíření je možné pojímat dvěma způsoby: buď jako soudní proces (toto vnímání bylo běžné na Západě po Tridentském koncilu) nebo jako setkání s lékařem, který uzdravuje rány (tradiční postoj ve východní církvi). Podle mého názoru je však třeba mít na paměti, že se jedná o obrazy, které dnešnímu člověku nemusejí být zas až tak blízké. Pro mou generaci, která nezažila vykonstruované soudní procesy za německé okupace a v prvních letech komunismu, nemusí mít soud veskrze negativní konotaci. Instituce soudu je civilizační výdobytek, který zaručuje (nebo by alespoň měl zaručovat), že život obžalované osoby bude posuzován v celkovém kontextu (s čímž mimochodem ve svátosti smíření příliš počítat nemůžeme).

Zatímco před soudem zřejmě stanul jenom málokdo z nás, s lékaři máme naproti tomu zkušenosti všichni. Někdo asi lepší, někdo horší. Je asi pravda, že jsou dnes lékaři více než kdy jindy zavázáni dodržovat standardní postupy a že jim proto již nemusí zůstat příliš času na seznámení se s okolnostmi života konkrétního pacienta.

V každém případě je třeba mít na paměti, že se jedná pouze o obrazy, jejichž význam by neměl být přeceňován.