Svátost smíření – zkušenost z dětství

Když jsem jako dítě chodil v našem venkovském filiálním kostele ke svátosti smíření, vůbec mi nepřišlo na mysl, že jsme v některých ohledech o hodně „pokrokovější" než leckde jinde. Projektanti zpovědní místnosti, umístěné v boční přístavbě kostela, si velmi důsledně vzali k srdci doporučení 2. vatikánského koncilu, že by svátost smíření měla mít vazbu na společenství, v jehož rámci je slavena.


Výsledkem byla prosklená zpovědní místnost, kde kněze a kajícníka neoddělovala žádná mřížka ani přepážka a kde se nepoužívalo klekátko, takže oba dva seděli na židlích u stolku. Eklesiologický rozměr slavení byl dále „podpořen" tím, že čekající penitenti z bezprostřední blízkosti nahlíželi přímo do zpovědní místnosti, která měla zároveň daleko k tomu, aby ji bylo možné označit za zvukotěsnou.

To však ještě nejsou všechny aspekty, které mi v dětství napomáhaly ve vnímání zpovědi jako svátosti, která se týká celého společenství. Nikdy jsem se samozřejmě nesetkal se společným vyznáním hříchů a rozhřešením, jako se to prý v období krátce po koncilu praktikovalo na západ od našich hranic. A vlastně jsem se u nás nesetkal ani s běžnou kající bohoslužbou. Zato jsme však někdy v hodinách náboženství prováděli společné zpytování svědomí – pan farář postupně předčítal jednotlivé hříchy, u kterých bylo možné předpokládat, že se jich někdo dopustil, a my jsme si je zaznamenávali na papírek. Většina hříchů, jako třeba „neposlouchal jsem rodiče", „byl jsem líný/nepořádný/mlsný", byla společná téměř všem z nás. Trochu problém však nastal např. u hříchu „nebyl jsem v neděli na mši", kterého se děti z dobrých křesťanských rodin nedopustily (a vlastně ani nemohly dopustit). Zatímco si tedy některé děti něco překotně zapisovaly na svůj papírek, zbylá většina je po očku sledovala a někdy dokonce zazněl i slovní komentář ve stylu: „Tak to já tedy nikdy…".

Ve stanovený čas se potom konala vlastní zpověď, která proběhla nejenom před tváří Boží, ale také před tváří kněze a před zraky části místního farního společenství. Vzhledem k tomu, že mě kněz znal, tak mi uložil za pokání modlitbu také za moje rodiče a sourozence. Poté jsem se zároveň s některými dalšími farníky pomodlil u svatostánku uložené pokání (a vždy jsem ještě nějakou modlitbu připojil ze své vlastní iniciativy, abych se pojistil pro případ, že jsem tak lehké zadostiučinění nedostal omylem). 

Specifikem našeho kostela je to, že se nachází přímo uprostřed hřbitova – díky tomu s svátost smíření slavila určitým způsobem i ve společenství s mrtvými. Při východu z kostela jsem považoval za zdvořilé pronést stejné modlitby ještě jednou u hrobu mé babičky a prababičky, který se nacházel pouhých 10 metrů od zpovědní místnosti.

Snad by se mohlo zdát, že na tyto svoje rané zkušenosti se svátostí smíření vzpomínám nerad, ale ve skutečnosti je tomu vlastně naopak. V těchto letech jsem si vytvořil určitou představu o tom, jak by měla svátost smíření probíhat, a později jsem trochu s lítostí vzpomínal na to, jaké to tehdy bylo.  Pocit lehkosti, který jsem tehdy zakoušel při odchodu od zpovědi, se již bohužel v pozdějších letech nedostavoval. Dodnes rád vzpomínám na zpověď před Vánocemi v roce 1989. Zpovědník, který měl na klerice připíchnutou trikoloru, mi za pokání uložil, abych udělal něco pro svoje rodiče a po rozhřešení mi podal ruku (což mě jako malého špunta velmi překvapilo a potěšilo). 

Když jsem se později ocitl ve velkém městě, sídle moravského metropolity, očekával jsem, že vše bude „modernější“, více zaměřené na konkrétního člověka. Velikost tohoto města s sebou samozřejmě přinášela spoustu možností a mezi nimi i příležitost najít si vlastního zpovědníka. Nakonec to však v mém případě dopadlo podobně jako u sv. Terezie z Ávily (se kterou se však samozřejmě v jiných ohledech nechci a vůbec nemohu srovnávat), která prý rovněž vystřídala velké množství zpovědníků, přičemž kvalitou, kterou si u nich cenila nejvíce, byla vzdělanost.

Zpovídal jsem většinou v kostelech spravovaných řeholními komunitami, ve zpovědnicích s mřížkami či plentami. Drobná nevýhoda byla v tom, že nebylo možné předem zjistit, kdo zpovídá, anebo to sice bylo možné zjistit, ale nebylo zvykem pouštět někoho ve frontě před sebe, pokud se zrovna uvolnila jiná zpovědnice, než by si člověk přál. To s sebou samozřejmě přinášelo anonymitu. Slova, která v takových případech ve zpovědnici zazněla, byla vlastně určitým způsobem vytržena z celkového kontextu života.