O svátosti Eucharistie (Tomáš Akvinský: Summa theologiae III, q.73)

V této práci se pokusím sledovat myšlenkový postup sv. Tomáše Akvinského v 73. otázce III. části Summy theologiae věnované základnímu představení svátosti Eucharistie. 

Ve III. části Summy theologiae se Tomáš nejprve zabývá tajemstvím života Ježíše Krista a poté svátostmi. Nejprve představuje svátosti obecně (otázky 60-65) a dále se věnuje postupně svátosti křtu, biřmování, eucharistie a pokání. Námi zvolená otázka 73 je úvodní otázkou traktátu o Eucharistii (otázky 73-83).

Na úvod je vhodné krátce načrtnout strukturu jednotlivých artikulů. Každý z artikulů je postaven jako otázka, na kterou je možné odpovědět vždy buď kladně, nebo záporně. Jako první jsou uvedeny námitky (obiectiones), které obsahují stanoviska, se kterými se je podle Tomáše potřebné vyrovnat. Následuje krátká pasáž „Sed contra“ převzatá většinou z Písma, církevních otců nebo z liturgické praxe Církve, která oponuje výše uvedeným námitkám a jíž Tomáš předesílá svoje vlastní řešení. To je pak obsaženo v následujícím korpusu, který začíná slovy „Respondeo dicendum“.  Na závěr každého artikulu Tomáš nabízí odpovědi (responsiones) na jednotlivé námitky.

V naší práci jsme se snažili sledovat Tomášův myšlenkový postup. Zdálo se nám při tom velmi vhodné věnovat se nejprve řešení představenému v korpusu a až poté uvést jednotlivé námitky a reakce na ně. Domníváme se, že Tomášův myšlenkový postup v tomto díle má přinejmenším stejně vysokou hodnotu jako samotné názory v něm obsažené, a že by tedy bylo velkou škodou nevěnovat se mu. Ukázalo se však, že bychom takto výrazně překročili rozsah, který byl pro tuto seminární práci stanoven, a proto jsme výše uvedený postup aplikovali pouze u prvních tří artikulů. U zbývajících tří je už proto představena pouze nauka obsažená v korpusu.

Při práci jsme využívali tři různé jazykové verze tohoto díla. Jednalo se jednak o originální latinský text, dále český překlad vyhotovený dominikánským řádem pod vedením Emiliána Soukupa OP, vydaný v letech 1937-1940 v Edici Krystal v Olomouci, a v neposlední řadě také anglický překlad, provedený anglickou dominikánskou provincií, z roku 1920. U obou těchto překladů je ovšem nutné brát v potaz, že jsou doslovné: nekladou si za cíl jednotlivé Tomášovy termíny blíže objasnit, ale používají pro jejich překlad téměř mechanicky výrazy, které jsou jim v daném jazyce nejbližší. Ukázalo se nám proto, že mohou sloužit spíše jenom jako pomůcka při práci s originálním latinským textem.

TEOLOGICKÁ SUMMA  III, 73: O SVÁTOSTI EUCHARISTIE

73. otázka III. části Teologické summy se skládá z 6 artikulů. Jedná se o následující artikuly: zda je Eucharistie svátostí; zda je Eucharistie jednou svátostí nebo více; zda je Eucharistie nutná ke spáse; zda se tato svátost vhodně označuje více jmény; zda bylo ustanovení této svátosti vhodné; zda byl hlavním obrazem této svátosti velikonoční beránek. V této práci se je pokusíme postupně blíže představit.

1. Zda je Eucharistie svátostí

V prvním z artikulů tohoto questia si Tomáš klade otázku, zda je Eucharistie svátostí. Všímá si přitom určité specifičnosti této svátosti ve vztahu k ostatním svátostem.

Potřebnost této svátosti zdůvodňuje na základě analogie duchovního a tělesného života. Stejně jako jsou pro tělesný život nepostradatelné zrození, růst a požívání pokrmu, tak jsou pro duchovní život nezbytné svátosti křtu, biřmování a Eucharistie.

Proti tvrzení, že je Eucharistie svátostí, se mohou podle Tomáše nabízet tři námitky:

1) Eucharistie je stejně jako biřmování zaměřena k dosažení určité dokonalosti. K tomu stejnému účelu by však neměly sloužit dvě svátosti.

Zde je však podle Tomáše opět na základě analogie tělesného a duchovního života třeba rozlišit dokonalost dvojího druhu. První z nich je ta, ke které člověk spěje díky svému růstu, je přítomna přímo v člověku. Druhá dokonalost je pak ta, kterou člověk získává zvnějšku – např. jako pokrm nebo oděv. Analogickým způsobem můžeme v duchovním životě rozlišit dokonalost získanou biřmováním (duchovní růst) a Eucharistií (duchovní občerstvení).

2) Neviditelný účinek svátosti by se měl podobat tomu, co se ve svátosti předkládá smyslům. V případě Eucharistie se však zdá, že tomu tak není. Např. obmytí vodou při křtu vtiskuje člověku jednak nesmazatelný křestní charakter a jednak působí očištění od hříchu. V případě Eucharistie však samotné způsoby chleba a vína žádný takový účinek nepůsobí.

Zde Tomáš poukazuje na to, že křestní voda nemá účinky sama o sobě, ale pouze skrze působení Ducha sv. Stejná úměra jako mezi Duchem sv. a křestní vodou potom platí také pro vztah mezi skutečným Kristovým tělem a způsobami chleba a vína. 

3) Svátosti jako křest nebo biřmování jsou dokonávány při aplikaci materie, a nikoli při její konsekraci. V případě Eucharistie se však svátost uskutečňuje už při samotné konsekraci.

Eucharistie v tomto směru představuje výjimku. Neobsahuje totiž pouze sílu k posvěcení, jako je tomu např. u křestní vody, ale je zároveň svátostí samotnou - samotným Kristem.

2. Zda je Eucharistie jednou svátostí nebo více

V druhém artikulu Tomáš řeší otázku, zda je Eucharistie jednou svátostí nebo více svátostmi.

Odpovídá na ni tak, že tato svátost sice je co do materie dvojí, ale je jedna co do formy a dokonání (perfectio). Jedinost této svátosti ukazuje analogicky na příkladech z přirozeného života. Jedinost není třeba chápat pouze jako něco nedílného, ale může to být také něco, co je jediné co do svého dokonání (perfectio) – takto je jediný např. člověk, přestože je složený z mnoha údů. A podobně to platí pro Eucharistii. Jedinost svátosti Eucharistie lze vyvodit také z toho, že podobně jako potřebuje člověk ke své tělesné výživě zároveň pokrm i nápoj, tak to platí analogicky i pro duchovní výživu.

V pasáži „Sed contra“ Tomáš navíc zmiňuje důležitý citát z 1Kor 10,17: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo...“ Eucharistie tedy je svátostí církevní jednoty a jako taková nemůže nebýt jedinou svátostí.

Proti tvrzení, že Eucharistie je jednou svátostí, by se podle Tomáše mohly vyskytnout tyto námitky:

1) V tehdejším misálu se v kolektě o svátosti Eucharistie hovořilo v plurálu.

Tomáš odpovídá, že o něco dále se naopak v téže kolektě hovoří o této svátosti v singuláru. Nejednoznačnost je způsobena tím, že tato svátost je materiálně dvojí.

2) Znamení chleba a vína jsou rodem (genus) svátosti. Potom by však také nutně mělo být více druhů (species) svátosti.

Na to je možné říct, že znamení chleba a vína sice jsou materiálně dvojí, formou a dokonáním (perfectio) jsou však jedno.

3) Svátost eucharistie se dokonává již při konsekraci matérie. Tato konsekrace je však dvojí.

Z této skutečnosti však podle Tomáše nelze vyvozovat nic jiného, než že je tato svátost dvojí materiálně.

3. Zda je Eucharistie nutná ke spáse

Ve třetím artikulu se Tomáš zabývá otázkou, zda je svátost Eucharistie nutná ke spáse.

Vychází z toho, že pokud bychom na tuto otázku odpověděli kladně, vedlo by to k paradoxnímu závěru, že děti, které tuto svátost nepřijaly, nemohou dojít do věčného života. To by ovšem bylo v rozporu s v té době rozšířeným přesvědčením, že jsou k tomu děti disponovány už pouhým přijetím svátosti křtu.

Ve své odpovědi vychází z rozlišení mezi samotnou svátostí (sacramentum) a věcí svátosti (res sacramenti), což jsou její účinky. Tuto věc svátosti lze totiž získat i bez přijetí svátosti samotné, totiž z touhy tuto svátost přijmout. V případě křtu se hovoří o tzv. křtu touhy (baptisma flaminis). V tomto směru však mezi křtem a Eucharistií existuje určitý rozdíl. Křest je branou všech svátostí a je nutný pro započetí (principium) duchovního života - děti proto tuto svátost musejí přijmout, aby mohly být spaseny. Eucharistie je pak zaměřena k završení (consummatio) duchovního života a děti, stejně jako dospělí, ji mohou určitým způsobem přijmout v touze skrze víru Církve.

Nyní si všimneme možných námitek a Tomášových odpovědí na ně.

1) V 6. kapitole Janova evangelia se píše: „ Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“

Tomáš se odvolává na sv. Augustina, který ve své interpretaci tohoto textu chápe tělo a krev Krista jako společenství jeho těla a údů, tedy Církev. Podíl na tělu a krvi Páně tedy člověk získává již při křtu, kdy je učiněn údem jeho těla. Tohoto společenství pak není zbaven ani tehdy, když zemře v jednotě Kristova těla bez přijetí svátosti Eucharistie.

2) Z analogie mezi tělesným a duchovním životem se zdá, že stejně jako je nutný tělesný pokrm, mělo by totéž platit i o duchovním pokrmu.

Zde Tomáš objasňuje rozdíl mezi tělesným a duchovním pokrmem. Tělesný pokrm se proměňuje v podstatu toho, kdo jej přijímá. K udržování tělesného života je proto zapotřebí, aby se tento proces neustále opakoval. Požití duchovního pokrmu má však jiný účinek – tento pokrm se nestává člověkem, ale naopak člověk se stává tímto pokrmem; člověk je takto proměňován v Krista. K takovéto proměně v Krista však může dojít i jinými způsoby než pouze přijetím svátosti Eucharistie.

3) V 11. kap. 1. listu Korintským se píše: „Kdykoli budete jíst tento chléb a pít tento kalich,  zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“. Eucharistie je tedy, stejně jako křest, svátostí utrpení Páně, bez něhož není možná spása.

Tomáš odpovídá, že Eucharistie je svátostí lásky, člověk se v ní zdokonaluje ve svém spojení s umučeným Kristem. Oproti tomu křest je svátostí víry - člověk se v něm obrozuje v Kristu silou jeho utrpení. Obě dvě jsou tedy svátostmi Kristova utrpení. Křest je však základem duchovního života, a proto je nutný ke spáse.

4. Zda se tato svátost vhodně označuje více jmény

Podle Tomáše je třeba rozlišovat trojí význam, který tato svátost má. Ve vztahu k minulosti je připomínkou utrpení Páně a v tomto smyslu je vhodné ji označovat jako oběť (sacrificium). Ve vztahu k přítomnosti je svátostí církevní jednoty a jako takovou je vhodné ji označovat jako společenství (řec. synaxis,lat. communio). Ve vztahu k budoucnosti ji lze označovat jako pokrm na cestu (viaticum) nebo jako Eucharistii („dobrá milost“). Mezi dalšími možnými výrazy uvádí metalepsis (lat. assumptio, přijetí) nebo hostia (hostie, dar). Tuto svátost je tedy možné nazývat jmény, která přísluší celému rodu svátostí. Podle Tomáše pramení zvyk používat tato obecná označení ze vznešenosti této svátosti.

5. Zda bylo ustanovení této svátosti vhodné

Tomáš spatřuje tři důvody, proč bylo ustanovení této svátosti vhodné. Bylo vhodné, aby Kristus, když odešel z tohoto světa ve své vlastní podobě, ustanovil tuto svátost, ve které je nadále přítomen. Dále je to proto, že člověk pro svoji spásu nevyhnutelně potřebuje víru v Kristovo utrpení. Bylo tedy vhodné, aby bylo lidem zanecháno nějaké znázornění tohoto utrpení. Jeho starozákonním předobrazem byl velikonoční beránek, v Novém zákoně pak byl tento předobraz nahrazen svátostí Eucharistie. Třetí důvod této vhodnosti pak spočívá v tom, že si Kristus přál, aby jeho oběť více utkvěla v srdcích učedníků. Proto tuto svátost ustanovil při svém posledním rozloučení s nimi - chtěl tak více zdůraznit vznešenost tohoto tajemství.

6. Zda byl hlavním obrazem této svátosti velikonoční beránek

Existují různé starozákonní předobrazy Eucharistie. Za hlavní předobraz Eucharistie co do svátostných znamení chleba a vína Tomáš považuje Melchisedechovu oběť. Co do Kristova umučeného těla to jsou všechny starozákonní oběti a mezi nimi pak zvláště oběť smíření. Co do účinku je hlavním obrazem mana.

Velikonoční beránek má ovšem mezi těmito předobrazy výsadní postavení. Je ho totiž možné použít pro všechny tři výše zmíněné kategorie. Jedl se s nekvašenými chleby, a proto je předobrazem svátostných znamení. Byl obětován 14. nissanu namísto všech prvorozených izraelských synů, a je proto obrazem Kristova utrpení. Účinky svátosti Eucharistie pak velikonoční beránek předobrazuje v tom, že jeho krví byli izraelští synové chráněni před andělem pobíjejícím Egypťany, a byli tak vyvedeni z egyptského otroctví.

Závěr

V této práci jsme se pokusili sledovat myšlenkový postup Tomáše Akvinského v 73. otázce III. části jeho Summy theologiae. Jedná se o první otázka traktátu o Eucharistii, které se Tomáš věnuje v otázkách 73-83. Při své práci jsme měli k dispozici jednak originální latinský text, dále český překlad, který vydali otcové dominikáni pod vedením Emiliána Soukupa OP v letech 1937-1940 v Edici Krystal v Olomouci, a v neposlední řadě také anglický překlad, který vyhotovila anglická dominikánská provincie z roku 1920.

Zabývání se dílem Tomáše Akvinského studentům teologických předmětů vřele doporučuje II. vatikánský koncil. V 16. článku dokumentu Optatam totius se jim předkládá jako vhodný postup „učit se hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením sv. Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění“[1].

Bylo by možné najít několik důvodů, proč se nám přístup Tomáše Akvinského jeví jako velmi přínosný. Vedle nezpochybnitelné erudice bychom rádi zmínili také jeho ochotu vážně se zabývat námitkami, které vyslovovali jeho současníci. To je zvláště patrné na stavbě Teologické summy: každý z artikulů začíná otázkou. Tomáš tedy zřejmě nechápe pravdu jako určitý soubor definic, který lze jednou provždycky získat, ale jako něco, co je třeba stále nově objevovat.

Literatura:

http://www.krystal.op.cz/sth/sth.php

Sancti Thomae Aquinatis - Summa Theologiae

Theologická summa, doslovný překlad, red. E. Soukup OP, Krystal Olomouc 1937

Summa Theologiae, doslovný překlad, Editio Leonina, otcové anglické dominikánské provincie, druhé a upravené vydání, 1920

Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha, 1995

---

[1]OT 16, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, s. 355