Dnes slavíme jeden z vrcholů právě
probíhajícího Svatého roku milosrdenství – neděli Božího milosrdenství. Snad by
to mohla být pro nás katolíky příležitost k zamyšlení nad tím, jestli by
nebylo vhodné snížit spotřebu kadidla a poté, co se trochu zvedne mlha, se pokusit
vnímat lidi stojící vedle nás jako naše bližní.
Tvůj bližní je ten, kdo ti pomůže, až tě přepadnou lupiči, oberou tě a nechají tě ležet polomrtvého. A je jedno, kdo to bude – může to být klidně třeba i Mezopotámec, Pamfylijec nebo Kréťan.
Diskuze o uprchlících
Před týdnem jsem zhlédnul diskusní pořad, ve kterém jeden
z jeho účastníků vyslovil svůj názor na to, kdo je jeho bližní. Byla
to taková ta klasická debata o uprchlících – o tom, jestli bychom je měli
přijímat, jestli nám od nich hrozí nějaké nebezpečí a tak podobně. Zmiňovaný
účastník debaty se stavěl za to, že bychom se je měli snažit co nejrychleji
vracet, odkud přišli. Důvod je podle něj následující: muslimové i jiní Arabové,
Afghánci, Eritrejci a další nejsou naši bližní.
A k tomu hned také připojil vysvětlení, kdo jsou podle
něj jeho bližní. Řekl, že to jsou lidé našeho kulturního okruhu, se kterými se potkáváme a přicházíme do styku tváří v tvář. Rozhodně to pak nejsou
muslimové - o ty by se měly postarat islámské země, které jsou jim kulturně mnohem blíž a do kterých se dokážou snáze integrovat. A z těchto zemí
to ostatně také budou mít uprchlíci blíže do svých domovů, kam se mohou opětovně
vrátit po utichnutí válečných konfliktů.
Podobenství o milosrdném Samaritánovi
Nevím, jestli to ten účastník debaty věděl, nebo ne, ale
přesně stejná otázka „Kdo je můj bližní?“ byla před dvěma tisíci lety položena také
Ježíšovi z Nazareta (Lk 10, 29-37).
Jeden zákoník se pustil s Ježíšem do rozhovoru ohledně
toho, co by měl dělat, aby měl podíl na věčném životě (řečeno dnešní
terminologií: aby přišel do nebe). Ježíš jej nechá, aby si na tuto otázku
odpověděl sám, a pak mu sdělí, že souhlasí s tím, co říká: je třeba
milovat Boha z celého srdce a svého bližního jako sebe sama.
Jenomže tady nastává celý ten problém. Zákoník se ještě
honem zeptá: „A kdo je můj bližní?“. Kdo je to ten můj bližní, kterého bych měl
milovat jako sebe sama?
Ježíš na tuto otázku neodpoví přímo, ale předloží nejprve podobenství
o milosrdném Samaritánovi. Na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepadnou
jednoho muže lupiči, oberou ho a nechají ho tam ležet polomrtvého. Později
kolem něj projde jeden kněz a levita, ale raději se mu vyhnou. Pak tudy
prochází nějaký Samařan, slituje se nad ním, ošetří jej a zaveze do hostince,
kde za něj zaplatí útratu.
Inspirace pro evropskou kulturu
Toto podobenství bylo jistě skvělou reklamou pro Samaritány,
příslušníky jedné trochu zvláštní etnické a náboženské skupiny, se kterou Židé
normálně nechtěli mít nic společného a které se vyhýbali, jak jenom mohli.
Posléze
si toto podobenství našlo cestu i do našeho běžného jazyka, kde má výraz „samaritán“ dodnes pozitivní
konotaci. A kromě toho proniklo také do širšího evropského
společenského povědomí.
Naši civilizaci sice již jen stěží můžeme
označit za křesťanskou, ale většina lidí stále ctí pravidlo, že by se měla
poskytnout pomoc člověku, který zůstane bezvládně ležet někde na ulici. Je to ošetřeno
i dokonce právně – neposkytnutí pomoci takovému člověku je považováno za
trestný čin.
V dnešní době by tedy možná měli kněz a levita z výše uvedeného
podobenství opletačky se soudy. Samaritán by naproti tomu možná dnes dostal
nějakou plaketu, nebo by mu aspoň zahráli písničku v rádiu…
Obrácená perspektiva
No, a nakonec přichází pointa celého toho vyprávění. Ježíš
se zákoníka otáže, kdo se zachoval vůči oloupenému muži jako jeho bližní, načež
si zákoník opět sám správně odpoví, že to byl ten, kdo mu prokázal
milosrdenství. Ježíš to pak už jenom okomentuje závěrečnou výzvou: „Jdi a
jednej také tak.“
Na této pasáži z Lukášova evangelia je zajímavé,
jak Ježíš převrací perspektivu, z níž odpovídá na zákoníkovu otázku.
Zákoník se jej podle všeho chtěl zeptat něco v následujícím smyslu: jsou
moji bližní i Samaritáni, Řekové, Římani, Parthové, Arabové a další? Místo toho
dostává překvapivou odpověď: tvůj bližní je ten, kdo ti pomůže, až tě přepadnou
lupiči, oberou tě a nechají tě ležet polomrtvého. A je jedno, kdo to bude –
může to být klidně třeba i Elamita, Mezopotámec, Pamfylijec nebo Kréťan.
Moc hezkej článek. Pochválen buď Kristus, který skončil na křížku za naše hříchy
OdpovědětVymazat