V překladu jedné známé anglické duchovní básně se píše,
že „půst není jenom věcí úst“. V češtině se nám to sice hezky rýmuje, ale
stejně – když na to přijde – není úplně snadné se během postní doby přejídat a
nemít z toho trošku výčitky.
Během postní doby si připomínáme poměrně nenápadnou událost z evangelií.
Ježíš byl čtyřicet dnů na poušti, nic nejedl a pokoušel ho ďábel. Odolal
pokušení učinit z kamene chleba, odmítl nabídku stát se vládcem všech
království světa s jejich mocí a slávou a nakonec si odmítnul skočit
bungee z vrcholu jeruzalémského chrámu. A to všechno s velikou
rezolutností, aniž by přistoupil na sebemenší diskuzi s ďáblem.
My samozřejmě můžeme být také v určité míře vystaveni
těmto třem pokušením. Nic na tom nemění ani to, že jsme si většinou schopni
racionálně uvědomit, že z kamení chleba neuděláme, ani kdybychom se
rozkrájeli, a že po pádu z výšky se rozplácneme. Někdy také můžeme být trochu
v pokušení stát se vládci nějakého světového království – a to navzdory
tomu, že dnes již většinou vládnou jenom volení zástupci, kteří jsou snadno
nahraditelní.
Připadne mi proto, že je možná trochu škoda, že nám církev z tohoto
biblického úryvku připomíná především ten čtyřicetidenní půst od jídla. Anebo
vlastně dokonce ne půst, ale jenom uskrovnění se v jídle, protože se bere ohled na to, že jsme jenom lidé a že je potřeba se třikrát denně najíst,
abychom byli schopní normálně fungovat.
Přejídání se a
hladovění jako přirozená součást života
Ale nebylo to tak vždycky, že by lidé jedli třikrát denně. Je
to podle všeho až vynález naší moderní doby. Stovky generací našich předků měli
trochu odlišné stravovací rytmy. V jejich životě se stále střídaly období
hojnosti, kdy se přežírali, a období nedostatku, kdy drželi půst – a to ne
takový ten symbolický půst jako držíme někdy my křesťané, když si odřekneme čokoládu
nebo zmrzlinu.
Fungovalo to tak podle všeho od pravěku. Když se podařilo
ulovit nějaké velké zvíře, bylo zapotřebí jej co nejrychleji zkonzumovat, aby
se maso nezkazilo. Proto se v nás vyvinula pozoruhodná schopnost spořádat
o hodně víc jídla, než kolik aktuálně potřebujeme. A současně se v nás
vyvinula poměrně vysoká tolerance vůči hladovění.
Eat as you can
Píšu o tom hlavně proto, že se momentálně nacházím
v přejídací fázi. Od pondělka do pátku pobývám na soukromé klinice LOGO v Brně,
kde je o mě po materiální stránce velmi dobře postaráno. Snídaně je formou
švédského stolu, na oběd je možnost výběru z 3 menu, z nichž jedno je
lepší než druhé, ve tři bývá svačina a v šest je večeře, kde se z pro
mě trochu záhadného důvodu podává dvojnásobná porce masa.
Zpočátku mi bylo trochu líto, že je zde k dispozici o
dost víc jídla, než kolik jsem reálně schopný sníst. Trochu jsem si vyčítal, že
jsem před nástupem na pobyt raději nedržel pár dní hladovku. Částečně již v pondělí
večer, ale především až během úterý jsem však v sobě naplno objevil
schopnost sníst úplně všechno. Ostatně kdybych to všechno nesnědl, tak bych
podporoval plýtvání, protože jídlo by se vyhazovalo.
A tak mi nezbývá než doufat v to, že půst skutečně
nemusí být jenom věcí úst a že mohou být i jiné věci, od kterých se během právě
probíhající postní doby mohu oprostit. Třeba by přece jenom mohlo stát za to se
vrátit k tomu textu o pokušeních na poušti a trochu hlouběji se nad ním
zamyslet…
Žádné komentáře:
Okomentovat