Člověčenství naše, ráčil vzíti na se

V našem městě se pravidelně koná vánoční oběd pro chudé lidi. Protože jsem přál poznat, jak to celé probíhá, tak jsem se letos zapojil do jeho pořádání.

Když se řeknou Vánoce, tak se většině lidí spontánně vybaví teplo rodinného krbu, bohatá štědrovečerní tabule, vůně vánočního stromečku se spoustou dárků a tajemná atmosféra půlnoční mše. Ale může to být také jinak.

Když jsem se ptal několika účastníků oběda, jak strávili Štědrý večer oni, tak mi někteří z nich odpovídali vyhýbavě, jiní mi řekli, že je oslavili na Armádě spásy, a někdo mi také řekl, že to celé prospal. A moc voňavé to také podle všeho asi nebylo… Všichni byli ale podle všeho rádi rádi, že mohou zajít na Štěpána na vánoční oběd.

Zaznamenal jsem, že účastníci rozhodně netvořili nějakou jednolitou skupinu. Někteří z nich se pohybovali především na ulici, někteří z nich příležitostně pracovali a bydleli na Armádě spásy a někteří dokonce bydleli na ubytovnách a vášnivě diskutovali o tom, kolik už mají odpracovaných let a jestli už mohou odejít do předčasného důchodu. A byly tam také matky s dětmi.

Letos to bylo oproti minulým letům trochu specifické v tom, že samotnému obědu předcházelo požehnání v katedrále. V minulých letech se otec biskup zúčastňoval vánočního oběda pro chudé lidi osobně. Letos se místo toho rozhodl uspořádat krátký liturgický obřad. Díky tomu mohli lidé bez domova projít symbolickou „bránou milosrdenství“.

Tématu milosrdenství věnoval také svoji krátkou promluvu – zazněla v ní slova o tom, že je potřeba zakusit, že je Bůh je milosrdný a že nás má rád, navzdory všem našim životním selháním. Osazenstvo se tomu většinou trochu usmívalo pod vousy, jenom občas se ozval nějaký ojedinělý hlas, který s tím chtěl trochu polemizovat. Občas také někdo pronesl „amen“ v nesprávnou chvíli a trochu hlasitěji, než se slušelo.

A samozřejmě se taky zpívaly koledy. Otec biskup připomněl bezdomovcům úkol, který jim dal minulý rok – aby se naučili nejenom první a druhou, ale také zbylé dvě sloky Narodil se Kristus Pán. Když se zpívala třetí sloka Člověčenství naše, ráčil vzíti na se, tak mě napadlo, jestli na sebe Ježíšek nevzal spíše člověčenství těch bezdomovců než otce biskupa, ale uvědomuji si, že to není úplně jednoduchá otázka…

Když dozněla i čtvrtá sloka, tak dostali bezdomovci pochvalu, že se to letos krásně naučili. Svaté přijímání se nekonalo, jelikož by nebylo snadné rozlišit, kdo je a kdo není hoden, aby k němu Pán Ježíš přišel. Místo toho otec biskup rozdával před vchodem tyčinky Deli, což ale samozřejmě také potěšilo.

No a pak přišel konečně ten oběd, na který se všichni těšili. Byl kuřecí vývar s knedlíčky, svíčková s brusinkami a se šlehačkou, dezert, vánočka, cukroví, kafe, pivo a víno. Byly i nějaké ty dárky, což byly většinou šály, čepice, ponožky a drogerie. Kromě toho byli ale samozřejmě účastníci také rádi, že si mohou posedět a popovídat si se svými známými a organizátory oběda.

No a pak se zase všichni rozešli – ti šťastnější na ubytovnu, ti méně šťastní na ulici. Když jsem se několika z nich ptal, jak zvládají mrazy, tak mi říkali, že celkem dobře. O něco horší je prý takové počasí, jaké máme právě teď – teploty něco málo nad nulou, bláto a vlhko. Pak to totiž prý nejvíce štípe do nohou a do rukou. Jeden z nich se mi ale svěřil také s tím, že daleko horší než mráz je to, že zůstal na světě sám.