S výrazem společenství (řecky koinónia) se poměrně často setkáme na stránkách Nového zákona (celkem 19krát), především pak v Pavlových listech. Pisatelé Nového zákona si tento výraz zvolili, přestože vůbec nebyl použit v řecké verzi Starého zákona. Koinónia mohlo v řečtině znamenat obchodní partnerství, manželský svazek, vztah k některému z bohů, přátelský vztah nebo např. také společnost jako celek. Jednalo se tedy o velmi mnohovrstevnatý pojem.
V Novém zákoně je výraz použitý především ve čtyřech významech:
- radikální sdílení materiálních statků a vzájemná úzká provázanost mezi lidmi (Sk 2,42)
- propojení mezi různými skupinami obyvatel (zvláště mezi židy a pohany)
- eucharistické společenství
- účast na Božím zjevení a na Bohu samotném (1Jan 1,1-7)
Jak je tedy vidět, je tento pojem opět velmi bohatý na významy. Výraz koinónia byl přeložen do jazyka tehdejší imperiální velmoci Říma jako communio, odkud poté přešel do nově ustavených románských jazyků a také do angličtiny. Slovanské etnikum, které nebylo vystaveno silnému vlivu římské civilizace, si naopak uchovalo svůj původní jazyk a nově vznikající národy, které přijímaly křesťanství, si proto musely vytvořit svoje vlastní překlady tohoto slova. Jestliže tedy dnes používáme slovo společenství, tak bychom neměli ztrácet ze zřetele, že se jedná o náš pokus o překlad slova, které neslo v různých kulturách různé významy. Rozhodně bychom jej neměli používat bezmyšlenkovitě.
V současnosti se nacházíme v poněkud zvláštní situaci, kdy se české slovo společenství používá v trochu užším smyslu, než je tomu u výrazu communio, používaného v západním světě. V apoštolském vyznání víry se setkáme s naukou o communio sanctorum – společenství svatých, duchovním spojení všech věřících v Kristu, kteří jsou všichni údy jeho mystického těla. V tomto významu český výraz společenství koresponduje s výrazem communio.
V západním světě je ovšem výraz communio používán také pro shromáždění věřících při slavení eucharistie, a zvláště pak pro samotnou závěrečnou část mše – svaté přijímání. Je možná škoda, že v našem jazyce tento význam chybí. Snad i v důsledku toho získalo slovo společenství v našem prostředí určitou příchuť exkluzivity.
Ve slovníku naší národní církve pak v posledních desetiletích dále došlo ke zploštění významu výrazu společenství. Při mnoha příležitostech jsem se setkal s tendencí vyhradit slovo společenství pouze pro skupinu věřících lidí, kteří se pravidelně setkávají na jisté neformální úrovni. To však může mít negativní důsledek, že věřící lidé v určité farnosti mohou být rozdělováni na ty, kdo „žijí ve společenství“ a na „ty ostatní“. Myslím si, že tato tendence není správná, protože to není v souladu s jednou ze základních charakteristik křesťanství – univerzalitou a otevřeností pro všechny.
Mnohdy však tato tendence jde ještě dále a původní význam slova společenství se téměř vyprázdňuje. Pokud se dnes řekne společenství, pak se tím již velmi často nemíní skupina lidí provázaná vzájemnými neformálními vztahy, ale setkání, které se koná pravidelně jednou za týden od … do … Takovéto „společenství“ (nebo také „spolčo“) mívá často poměrně ustálený průběh a vede jej osoba animátora.
Velkým problémem však může být to, že se zde společenství začíná chápat v profánním smyslu – jako nezávazná schůzka lidí, které spojuje podobné sociální zázemí a stejná generační zkušenost. Ale koinónia, jak se o ní hovoří v Novém zákoně, přece není založená na setkávání nějaké partikulární skupiny v týdenních intervalech! Koinónia neoznačuje pouhé mechanické setkávání lidí, ale vztahy, které mezi nimi vytváří trojjediný Bůh. Od lidí to ovšem samozřejmě vyžaduje ochotu obětovat část svých vlastních zájmů ve prospěch někoho druhého – a to třeba i pro osobu, která pochází ze zcela jiného sociálního prostředí a jiné věkové skupiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat