Hned zkraje se sluší předeslat, že tento článek je věnovaný pouze první a třetí z náboženských skupin uvedených v nadpisu a že ti albigenští jsou tam vlastně tak trochu navíc. Snad se mi ale podaří objasnit, že to možná není zase tolik od věci…
V prvních letech tohoto století si z důvodů, kterým nejsem schopný zcela porozumět, oblíbila olomoucký dominikánský kostel náboženská skupina s názvem Děti Nejsvětějšího srdce Ježíšova, shromážděná kolem charismatického vůdce Jana Vymětala. Potkával jsem je tam pravidelně na mši a byla to pro mě zvláštní zkušenost, protože jsem se s podobně prožívaným křesťanstvím nikdy před tím (a vlastně ani potom) nesetkal.
Co se týká nauky Dětí Nejsvětějšího srdce, pamatuji si dobře především to, že se jejich vůdce se střídavě označoval za „Krista“ a za „Kristova bratra“ (někdy také za „Syna božího“). Nevím přesně, co si pod těmito slovy představoval, a dokonce jej trochu podezírám z toho, že to přesně nevěděl ani on sám. Udržoval tím však bratry dominikány i otce arcibiskupa v neustálém napětí, protože si nebyli jistí, jestli již nastal dostatečný důvod pro to, aby byl exkomunikován.
Kromě Písma a osoby Jana Vymětala představovaly pro skupinu nezpochybnitelnou autoritu ještě spisy kontroverzní křesťanské mystičky Vassuly Rydén, obsahující zápis údajných poselství Ježíše a Marie, kteří k ní měli promlouvat od r. 1985. V r. 1995 je však katolická církev označila za neautentické a v roce 2011 byly oficiálně odmítnuty také řeckou ortodoxní církví, jejíž je Vassula Rydén členkou. (Snad bychom ještě mohli doplnit, že Vassula Rydén má řecko-egyptské kořeny, v současnosti je jí 70 let a žije ve Švýcarsku, kde je podruhé vdaná.)
Další věcí, které nejsem schopný plně porozumět, je to, proč tato křesťanská sekta (podobně jako jejich slavnější středověcí předchůdci albigenští či valdenští) kladla takový důraz na život v chudobě a pomoc bližním v nouzi. Děti Nejsvětějšího srdce tehdy kolem sebe tehdy shromáždily rozsáhlou skupinu bezdomovců, narkomanů a dalších lidí, pro které většinová společnost používá trochu hanlivé označení „nepřizpůsobiví“.
Pro jejich potřeby dokonce komunita provozovala dům v nedalekých Nemilanech, kde mohl kdokoli požádat o nocleh. Mnohdy zde přespávalo až 50 lidí, po kterých nebylo vyžadováno splnění žádných dodatečných podmínek. Bylo to poprvé (a dost možná, že i naposledy i v mém životě…), kdy jsem měl možnost spatřit na vlastní oči někoho, kdo vzal doslovně výzvu evangelia:
Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět (Lk 6, 29-30)
Vybavuji si také to, že někdy v r. 2003 se některé ženské členky této náboženské skupiny rozhodly žít zasvěceným životem. Pro tento účel si ušily jednoduchý jednobarevný oděv, který mohl neinformovaný člověk snadno zaměnit s církevně schváleným řeholním hábitem. Právě v této době vrcholilo napětí s bratry dominikány a olomouckou církevní hierarchií. V září 2003 byl na členy skupiny uvalen interdikt, a bylo jim tedy zakázáno přijímat v katolické církvi svátosti.
Je trochu paradoxem, že dominikánský řád vznikl ve 13. století právě jako reakce na činnost obdobně zaměřeného hnutí albigenských. Pozdější světec Dominik se rozhodl vyrazit proti nim do boje kázáním slova (odtud označení jeho následovníků „bratři kazatelé“) a také na tu dobu naprosto nevídanou chudobou. Tradiční řády, jako byli třeba benediktýni, si již v té době nashromáždily rozsáhlé statky, dominikáni se v opozici k nim rozhodli opatřovat živobytí žebráním.
Nyní o 800 let později se tedy mohl opakovat podobný boj – pouze s tím rozdílem, že na místě albigenských stáli vymětalovci a že bratři dominikáni vlastně nemuseli nikam vyrážet, protože sekta jim vznikala přímo před branou kláštera.
Těch 800 let je ale přece jenom trochu dlouhá doba a neproměnily se vlastně od tehdy bojové strategie? Dnes se již přece nestřílí z kuší, nebojuje muž proti muži se sekerou nebo mečem, ale máme přece letadla, tanky, chemické zbraně a atomové bomby…. Nebylo by tedy vhodné pozměnit také strategii duchovního boje proti křesťanské sektě? A je vlastně dnes ještě vůbec vhodné bojovat proti nim tradičními zbraněmi, které se osvědčily sv. Dominikovi? Nebyly Děti Ježíšova srdce nakonec jenom „sociálně vyloučení“ jedinci, kterým nechyběla ani tak neporušená evangelijní zvěst, jako spíše rodinné zázemí, stálá práce a bydlení?
Na poslední z výše uvedených otázek si podle všeho dali bratři dominikáni kladnou odpověď a pro dobro sekty byla přijata následující opatření:
- dospělým lidem se během přijímání přestalo žehnat křížkem na čelo (členové sekty, kteří nepřijímali eucharistii, měli ve zvyku o ně kněze žádat)
- ženské členky s církevně neschváleným závojem na hlavě měli zakázáno přijímat eucharistii. V praxi to fungovalo tak, že pokud chtěla některá z nich přistoupit ke stolu Páně, byla vyzvána, aby si pro ten okamžik sundala s hlavy roušku. Tuším, že toto podivné opatření platilo až do 1. září 2003, kdy byl vystaven úplný zákaz přijímat svátosti.
- občas se objevila výzva, že by se nepřizpůsobivým lidem, kteří se pohybovali kolem kláštera, neměla poskytovat materiální pomoc. Tuším ale, že v té době ještě nebylo nijak omezeno vydávání polévky sociálně potřebným lidem, ke kterému došlo asi až v r. 2006, kdy se od zájemců o polévku začal vybírat v zásadě tržní poplatek 10 Kč.
- někdy v září nebo říjnu 2003 pronesl kněz při mši výzvu, aby si „normální“ návštěvníci bohoslužby odsedli od příslušníků sekty více do předních lavic
Na začátku října 2003 došlo ke zprostředkování setkání Jana Vymětala a několika dalších představitelů Dětí Nejsvětějšího srdce s jejich duchovní autoritou Vassulou Rydén (s níž pravděpodobně nebyli do té doby v osobním kontaktu). Výsledek setkání byl však naprosto neočekávaný. Přestože byla Vassula již 8 let před tím prohlášena katolickou církví za falešnou prorokyni, tak Děti Nejsvětějšího srdce (z pro mě zcela skrytých důvodů) vyzvala , aby se podrobily její autoritě.
Jak Vassula řekla, tak se také stalo. Jan Vymětal se rozhodl kát za to, že autoritu své osoby často kladl nad autoritu církve. Dívky svlékly církevně neschválený řeholní šat a následně byl zrušen zákaz přijímání svátostí. Náboženská skupina se potom z Olomouce vytratila a nadále prý potom existovala někde na vesnici blízko Bouzova. A je dost dobře možné, že tam existuje dodnes.
Závěrečnou pointou tohoto příběhu je to, že jedním z "normálních lidí", kteří si tehdy v září nebo v říjnu 2003 odsedli v kostele od Dětí Nejsvětějšího srdce, byl také autor tohoto článku. Přestože jsem zde uvedl hodně otázek, na které neznám uspokojivou odpověď, tak jsem přesvědčený, že toto gesto nebylo správné. Jejich heroickému křesťanství (jakkoli doktrinálně pomýlenému) jsme totiž nesahali ani po kolena.
EDIT
Uvědomil jsem si teď zpětně, že článek byl nakonec věnován téměř výhradně třetí z náboženských skupin uvedených v nadpisu. Abych to trochu napravil, tak jej ještě doplním o krátké shrnutí dominikánské spirituality, které pochází od známé belgické řeholní sestry Jeanine Deckers, přezdívané jako Soeur Sourire (Usměvavá sestra) neboli The Singing Nun. V 60. letech 20. století se jí podařilo proniknout na první příčky světových hitparád s písní Dominique. Jako mnoho jiných řeholníků v době po 2. vatikánském koncilu sice nakonec usměvavá zpívající sestra na svoje povolání rezignovala, přesto nám však její píseň může s určitou nadsázkou posloužit jako užitečné shrnutí dominikánské spirituality.
V následujícím videu si můžete poslechnout disco verzi písničky z r. 1982. Pod videem potom najdete také její doslovný překlad. (Starší generace si možná rovněž pamatují českou verzi písně ze 60. let od Judity Čeřovské, ve které byl ovšem text značně upraven – zpěvačka se v ní vyznává ze své neopětované lásky ke sv. Dominikovi, tedy něco na způsob Maří Magdalény z Jesus Christ Superstar :).
EDIT
Uvědomil jsem si teď zpětně, že článek byl nakonec věnován téměř výhradně třetí z náboženských skupin uvedených v nadpisu. Abych to trochu napravil, tak jej ještě doplním o krátké shrnutí dominikánské spirituality, které pochází od známé belgické řeholní sestry Jeanine Deckers, přezdívané jako Soeur Sourire (Usměvavá sestra) neboli The Singing Nun. V 60. letech 20. století se jí podařilo proniknout na první příčky světových hitparád s písní Dominique. Jako mnoho jiných řeholníků v době po 2. vatikánském koncilu sice nakonec usměvavá zpívající sestra na svoje povolání rezignovala, přesto nám však její píseň může s určitou nadsázkou posloužit jako užitečné shrnutí dominikánské spirituality.
V následujícím videu si můžete poslechnout disco verzi písničky z r. 1982. Pod videem potom najdete také její doslovný překlad. (Starší generace si možná rovněž pamatují českou verzi písně ze 60. let od Judity Čeřovské, ve které byl ovšem text značně upraven – zpěvačka se v ní vyznává ze své neopětované lásky ke sv. Dominikovi, tedy něco na způsob Maří Magdalény z Jesus Christ Superstar :).
Dominique, nique, nique
chodí světem v prostotě
v chudobě a s písní na rtech
Na všech cestách i místech
jen o Pánu hovoří
jen o Pánu hovoří
Za časů, kdy Jan Bezzemek
panoval v Anglii
Náš otec Dominik
potíral Albigenské.
Jednoho dne jej heretik
přinutil plazit ostružiním.
Avšak náš otec Dominik
svou radostí jej obrátil.
Bez velblouda a kočáru
cestoval pěšky Evropou,
Skandinávií a Provence
ve svaté chudobě.
Svým zanícením získal
chlapce i dívky ze všech škol.
A při zasévání slova
bratry Kazatele založil.
V domě Dominika a jeho bratří
se začalo nedostávat chleba
Když tu se objevili dva andělé
a přinesly dva výtečné zlaté bochníky.
Dominik ve snu spatřil
kazatele z celého světa
pod pláštěm Panny
ve velkém počtu shromážděné.
Dominiku, můj dobrý otče,
zachovej nás prosté a šťastné
tím, že budeš našim bratřím zvěstovat
Cestu a Pravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat