Poznámky k Bratrům Karamazovým (2.)

Pár dalších poznámek, které se nevešly do první části článku. Bratři Karamazovi jako příběh jedné zvláštní rodiny, milostný román, detektivka a příběh o dětech. Dále pak ještě krátké zamyšlení nad střetem východní a západní kultury a malý bonus o ateismu…

Příběh jedné zvláštní rodiny

Dostojevskij, který podle všeho nevyrůstal v příliš harmonické rodině, se na sklonku svého života rozhodl napsat román, do kterého by promítl zkušenosti ze svého dětství a mládí. Příběh sice  není úplně autobiografický, ukazuje však rodinnou situaci, kterou je možné označit za krajní, nebo dokonce bezvýchodnou. Snad neprozradím příliš z děje románu, když řeknu, že v něm vystupuje otec, který v rychlém sledu utrápí dvě manželky (jedna z nich zešílí), vůbec se nezajímá o svoje tři (nebo čtyři ?) děti, plive na pravoslavné ikony, živí se lichvou a později soupeří se svým nejstarším synem o přízeň stejné ženy. Také mnohé další hrdiny románu můžeme jenom stěží označit za vyrovnané lidi.

…patří k širokým povahám, ke karamazovským povahám…schopným obsáhnout všechny možné protivy a zahledět se do obou dvou propastí: do propasti nad námi, do propasti nejvyšších ideálů, i do propasti pod námi, do propasti nejhlubšího a nejodpornějšího mravního pádu.

Milostný román

Namísto klasického milostného trojúhelníku se v románu setkáváme s milostným šestiúhelníkem! Hlavní dějovou zápletku představuje zápas mezi otcem a synem o ženu, která je však ve skutečnosti zamilovaná do někoho úplně jiného – což jí ovšem nebrání v tom, aby v jejich vzájemném soupeření nacházela zvláštní zalíbení. V nepředvídatelném okamžiku ovšem dochází ke zvratu a opravdu se do jednoho z nich vášnivě zamiluje. Podobné city ke stejné osobě však zároveň chová ještě jiná žena – tedy aspoň do té doby, než si uvědomí, že onoho muže vlastně ve skutečnosti strašlivě nenávidí a že je zamilovaná do jeho blízkého rodinného příbuzného, který již ovšem v té době stihne zcela zešílet. Ani ostatní vztahy, které vznikají na stránkách Bratrů Karamazových, zřejmě nemají příliš velkou šanci na úspěch (snad jenom s výjimkou vztahu mezi mladým ambiciózním úředníkem a bohatou vdovou, který ovšem hraje zcela podružnou roli).

Detektivka

Bratry Karamazovy je možné považovat také za docela slušně napsanou detektivku. Až do čtvrtého dílu románu úplně netušíme, kdo vraždil ani jaký měl motiv. Vyšetřování a soudní přelíčení se nám někdy může zdát trochu zdlouhavé, ale snad to má svůj účel. Měli bychom být trochu opatrní, pokud bychom chtěli tuto knihu označit za psychologický román, protože právě psychologie je tím, co při posuzování motivů na celé čáře zklame.

Ve skutečném životě se může odehrát spousta věcí, které snadno uniknou pozornosti i nejvynalézavějšího romanopisce.

Vyprávění o dětech

Těžko říct, co vedlo autora k tomu, že do románu vložil desátou knihu věnovanou životu kluků ve věku kolem 12 let, která jinak s  dějem souvisí pouze okrajově, nebo spíše zcela vůbec. Je to asi něco podobného, jako když malíř nakreslí velmi rozsáhlé plátno a někam do rohu umístí scénu, která se zdánlivě nijak nedotýká hlavního tématu. A přesto je to právě tento okrajový motiv, který se znovu objevuje v úplně závěrečné kapitole Bratrů Karamazových…

Snad bychom v této souvislosti mohli uvést také myšlenku, ke které dospívá hlavní hrdina, jehož čeká cesta na Sibiř:

Proč se mi tenkrát, v takové chvíli zdálo o děcku? Proč je děcko chudé? V tu chvíli to pro mne bylo jako proroctví! Půjdu tam za děcko. Protože všichni mají vinu na všech. Na všech děckách, protože jsou malé děti i velké děti. Všichni jsou děcka. Za ně za všechny půjdu, protože někdo přece musí jít za všechny.

Střet mezi Východem a Západem

Kdysi dávno jsem se v Hovorech s TGM dočetl, že náš první president považoval Bratry Karamazovy za největší dílo světové literatury všech dob. Moje znalost světové literatur je příliš omezená na to, abych s touto myšlenkou mohl souhlasit či nesouhlasit, spíše mě zaujalo to, že Masaryk přisuzoval naší zemi schopnost zprostředkovat poselství tohoto románu Západu. Obávám se, že dnes už je všechno trochu jinak. Dnes je již myšlenka panslovanství zcela pohřbena a naše oči jsou obrácené téměř výhradně směrem na Západ (za jehož součást se považujeme a možná jí také opravdu jsme).

Dostojevskij pohlíží na Západ a jeho kulturu trochu s despektem. Pokud si dobře pamatuji, tak citáty ve francouzštině a němčině pronášejí v románu pouze záporné postavy. Z Poláků, kteří jsou ochotni připíjet pouze na Rusko v hranicích před rokem 1772, se nakonec vyklubou falešní karbaníci. Mužici, kteří jsou při soudním přelíčení oblečení porusku jsou hodnoceni mnohem lépe než ti, kteří jsou odění poevropsku. Odsouzenec, kterému je nabídnuta možnost útěku do Ameriky, se hořce vyznává z toho, že by v této zemi nedokázal žít. Celkově na mě působí sympatickým dojmem, že je autor srostlý s tradicí země, ve které žije, a že nám trochu boří zažité stereotypy, které máme o Rusku vytvořené.

Ještě jednou o ateismu

Nakonec ještě krátké shrnutí toho podstatného, čemu se román věnuje – střetu (pravoslavného) křesťanství a ateismu.

Tento střet je vyjádřen ve dvou protikladných tezích: „…každý z nás je přede všemi vším vinen a já ze všech nejvíc“ a „vše je dovoleno“.

Pokud by někdo v naší kultuře důsledně zastával první z těchto tezí, tak by byl pravděpodobně pokládán za duševně chorého. Regály našich knihkupectví jsou plné psychologické literatury, která se nás snaží od podobného životního postoje odradit. Nevzpomínám si ani na to, že bych podobný radikální požadavek někdy zaslechl z úst nějakého katolického kněze.

Žádná postava románu, držící se této teze, však kupodivu duševní chorobou neonemocní. O poznání hůře jsou na tom ti, kdo do důsledku zastávají tezi „vše je dovoleno“, která je poctivým domyšlením názoru, že Bůh neexistuje.

… hlavně poněvadž všechno je dovoleno. To jste mě opravdu učil…Jelikož když nekonečný Bůh není, tak není ani žádná ctnost a ani pak vůbec není potřeba, aby byla.

V této souvislosti zajímavé zmínit, že téměř všichni hlavní hrdinové románu jsou mladí lidé ve věku od 20 do 28 let – a jsou to právě oni, kdo jsou v pokušení sklouznout do některé z těchto krajních poloh. A pak v románu vystupuje samozřejmě také celá řada vedlejších postav, které by se nepodepsaly ani pod jedno z těchto přesvědčení.

Zajímavé může být také to, že v době psaní románu táhlo autorovi pomalu na šedesát a že za rok po jeho sepsání zemřel. Původně měl v plánu rozsáhlejší kompozici, ale nakonec z ní zůstalo „jenom“ zhruba 1 000 normostran. Bratry Karamazovy tedy můžeme s jistou nadsázkou považovat za něco podobného, jako jsou Beethovenova Devátá symfonie, Mozartovo Requiem nebo Summa Theologiae Tomáše Akvinského.