Poznámky k Bratrům Karamazovým

Správné pochopení závěrečného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského  Bratři Karamazovi (1880) asi vyžaduje hodně času a zároveň je důležitá obeznámenost s křesťanskými hodnotami, a to nejlépe v jejich pravoslavné podobě.

S každou další stránkou a každou další postavou, která je nám představena, je totiž stále více zřejmé, že se nejedná o milostný román, detektivku a vlastně ani příběh, který popisuje historii jedné poněkud zvláštní rodiny (i když to všechno v sobě zahrnuje).

Mimořádně zhuštěný děj (první tři díly se odehrávají tuším v pěti dnech) spolu s obrovským množstvím dialogů zdánlivě nahrávají snadnému převodu do podoby divadelní hry. Přesto se domnívám, že samotný děj možná není za až tak důležitý a že situace, do kterých Dostojevskij umisťuje svoje hrdiny, mu slouží především k tomu, aby nastínil konflikt mezi pravoslavným křesťanstvím a ateismem – za nějž je na několika místech románu prohlášeno také naše západní křesťanství.

"...neboť církve tam namnoze už ani nejsou, zůstali tam jenom kostelníci a nádherné budovy kostelů,..."

Nejzřetelněji (a zároveň až trochu strašidelně) to vystupuje v příběhu o velkém inkvizitorovi. Ve španělské Seville v 15. století právě vrcholí inkviziční procesy, když se Kristus rozhodne znovu po 1 500 letech znovu navštívit svůj lid. Na ulici uzdravuje slepého a stejně jako kdysi pronese nad jednou mrtvou dívkou slova „Talitha kumi“. Starý sevillský kardinál, který má funkci velkého inkvizitora, Jej však dá zatknout a rozhodne se Ho upálit: 

„…hned zítra uvidíš, jak to poslušné stádo na můj první pokyn přiskočí a bude přihrabávat žhavé uhlí k hranici, na níž Tě upálím za to, žes nás přišel rušit.“ …. „nejsme na Tvé straně, nýbrž na jeho, to je naše tajemství! Už dávno nejsme s Tebou, nýbrž s ním, už osm století. Zrovna před osmi stoletími jsme od něho přijali to, cos Ty rozhořčeně odmítl, ten poslední dar, který Ti nabídl, když Ti ukázal všechna pozemská království. Přijali jsme od něho Řím a císařův meč.“

Na jiném místě se dovídáme z úst otce Paisije:

„ Naše církev se nechce proměnit ve stát…To je Řím a jeho touha. To je třetí ďáblovo pokušení! Ale stát se naopak mění v církev, povznáší se na úroveň církve a stává se církví na celé zemi,…je to slavné učení pravoslavné víry na světě. Tato hvězda zazáří od Východu.“

O pravoslavném křesťanství se toho dovídáme hodně především z řeči, kterou měl pronést před svou smrtí starec Zosima. Zde je pár klíčových myšlenek:

„…každý z nás je přede všemi vším vinen a já ze všech nejvíc.“ (zřejmě jedna z ústředních myšlenek románu).

„Aby lidé nově přetvořili svět, musí se sami duchovně obrátit jiným směrem. Dokud se člověk nestane vskutku každému bratrem, bratrství nepřijde. … nejdřív musí skončit období lidského osamocení…. Období lidského osamocení, které teď všude vládne, hlavně v našem století. Každý se teď snaží svou osobu co nejvíc oddělit, chce sám pro sebe poznat plnost života, ale všechno jeho úsilí vede místo k plnému životu k pouhé sebevraždě. V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce, každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má…. Ale zajisté i tato hrozná osamocenost bude mít konec… Pak se také zjeví na nebi znamení Syna člověka… Do té doby dbejme o to, aby prapor přece jen vlál. A občas musí někdo alespoň jednotlivě vyvést duši z osamění k činu bratrské lásky, i když bude považován za blázna.“

„Mají vědu, ale ve vědě je pouze to, co podléhá smyslům. Duchový svět, vyšší polovice lidské bytosti je úplně vyvržena a s jakousi vítězoslávou, ba nenávistí vyhnána. Svět vyhlásil svobodu, hlavně v poslední době, a co vidíme v té jejich svobodě? Jedině otroctví a sebevraždu! …Ujišťují, že se svět čím dál více sjednocuje, spojuje se v bratrské společenství, protože vzdálenosti se zmenšují a myšlenky se přenášejí vzduchem…. Běda nevěřte takovému sjednocení lidí! Žijí, jen aby jeden druhému záviděli, pro požitkářství a vychloubačnost. Chudí utlumují neukojené potřeby a závist zatím opilstvím. Ale brzy se místo vína zpijí krví, k tomu jsou vedeni.“

„Něco jiného je cesta mnichova… Neboť odloučení jsou oni, a ne my… Ti pokorní a tiší, oddaní postu a mlčení povstanou k velkému dílu. Spása Rusi vzejde z lidu. A ruský klášter byl vždycky s lidem. Lid věří jako my a nevěřící vůdce u nás v Rusku nic nepořídí, ani je-li v srdci upřímný a rozumem geniální.“

Pohádka o cibulce

Byla jednou jedna ženská, hrozně zlá ženská, a umřela. A nezůstal po ní jedinký dobrý skutek. Čerti ji popadli a hodili do ohnivého jezera. Anděl strážce té ženské tam stál a přemýšlel, na jaký její dobrý skutek by si vzpomněl, aby ho řekl Pánubohu. Vzpomněl si a řekl Pánubohu: „Vytáhla jednou na zahradě cibulku a dala ji žebračce.“ A Pánbůh mu odpověděl: „Vezmi tedy tu cibulku, podej ji té ženské do jezera, ať se za ni chytí a táhne. Jestli ji vytáhneš z jezera, ať jde do ráje, ale jestli se cibulka přetrhne, zůstane ta ženská tam, kde je.“ Běžel anděl k ženské, podal jí cibulku a povídá: „Tu máš, chytni se jí.“ A opatrně táhl a už ji skoro celou vytáhl, jenže ostatní hříšníci v jezeře, jak viděli, že ji anděl vytahuje, hned se jí všichni chytali, aby je vytáhl s ní. A ta ženská byla hrozně zlá, tak začala ty jiné hříšníky kopat: „Anděl vytahuje mne, a ne vás, je to moje cibulka, a ne vaše!“ Jak to vyslovila, cibulka se hned přetrhla. Ženská spadla zas do jezera a hoří tam dodnes. A anděl zaplakal a odešel.

Ironie

V románu se občas neočekávaně setkáme se spoustou ironie. Např. Dmitrij si nutně potřebuje půjčit peníze (z důvodu, který nám není úplně jasný, přestože o něm velice obšírně přemítá). Dostává radu, aby jel do poměrně vzdáleného města za statkářem, který se jmenuje Chlupatý. Když po dlouhém trmácení doputuje až na místo, očekáváme, že se stane něco důležitého a mimořádného. Nestane se ale vůbec nic. Zastihne Chlupatého zpitého namol. Rozhodne se počkat až do rána, ale když se ráno probudí, stačí už Chlupatý opět vypít láhev vodky a Dmitrij z něj nedostane ani slovo.

Spousta ironie je skryta také v tom, že tělo zemřelého starce Zosimy podivuhodně rychle „zesmrádne“, přestože mnoho lidí očekává, že by z něho měla vycházet libá vůně. Pro drtivou většinu lidí ve městě i v klášteře to představuje obrovské pohoršení a starec téměř okamžitě přichází o veškerou úctu, kterou mu za jeho života projevovali.

Trochou ironie neušetří Dostojevskij ani postavu, které jinak vyznívá jednoznačně kladně (snad až heroicky) – Alexeje Karamazova. V románu tedy není žádná hlavní postava, u které bychom si mohli být zcela jistí, že se s ní autor identifikuje.

Autor si byl zřejmě sám dobře vědomý velkého rozsahu svého románu – při zdlouhavém výslechu vkládá Dmitrijovi do úst následující slova:

„Eh pánové, ty drobnosti byste měli nechat běžet: jak a kdy a proč a proč zrovna tolik a tolik, a ne tolik a tolik, a všechny ty nesmysly... Vždyť takhle se to nevejde do tří svazků a ještě budou muset mít epilog!“